Vlna

Zdravím všechny díry zahrabávající mrcasníky. V sobotu jsem se na letošní třetí hledání už vyloženě těšil. Z prvních dvou mám dva stříbrňáky, stříbrný prstýnek a prvorepublikovou přezku, tak to vypadá, že zas jedu na vlně. Nevím, jestli to máte taky tak, ale když přijde vlna, tak můžu jít hledat kamkoli a většinou najdu nějakou pecku. Trvá to tak týden a pak to zase zmizí (bohužel někdy následuje období, kdy nenajdu nic, ať se snažím sebevíc, ale to se musí přestát).
Zkouším teda vlnu a vydám se s očekáváním do lesíka, kde jsem zatím nic moc nenašel. Nevím proč, ale každé pořádné hledání u mě začíná téměř katastrofou a tak tomu bylo i tentokrát. Když jsem přijel do lesa a chtěl se otočit na lesní cestě, zapadl jsem předními koly do rozbředlého jílového bahna. Při zařazení zpátečky jsem si nahodil celé auto (opravdu celé včetně kapoty, střechy i bočních skel) žlutooranžovým jílem, ale auto se ani nehlo. Asi hodinu jsem pod koly marně odhrabával lopatkou jílovou kaši a nakonec jsem vyrazil s pilkou do lesa a ze starých větví se mi podařilo udělat koberec, na kterém se kola konečně chytla.
Ale ani dál to nevypadalo růžově. Když jsem se vydal s detíkem na plac, tak vidím za každým stromem (opravdu za každým) rozmoklé papíry přikrývající nevábný obsah. No FUJ!!! Tahle lesní pěšina nedaleko od frekventované silnice patrně slouží jako lesní WC, a tak rychle odtud. Ale ani podél cesty se moc hledat nedá, protože čím hloub po ní do lesa jdu, tím větším smetištěm se prodírám. Je tu vše od nárazníků a sedaček aut až po vybavení rekonstruované koupelny (tedy rozmlácené obkladačky, rozlomené umyvadlo i záchod), otomanu i křesel z obýváku. Někteří lidé jsou prostě prasata.
Zamířím tedy hlouběji do lesa, ale tam je zas ve sluchátkách absolutní ticho. Jediným nálezem je hlava pterodaktyla (tedy divočáka, ale na první pohled…). Je tam jen lebka a žádné další kosti a tak tipuju pytláky. No to je tedy les!!!
Už mě to tady nebaví a v hlavě se mi honí něco o posraných vlnách a znechuceně otáčím k autu. Než k němu dojdu, tak se už stmívá a já musím projít fekálním územím a tak našlapuji velice oparně, abych si domů nenesl na botě nechtěný nález. Asi pět metrů od auta je tu poslední signál. Přemýšlím, jestli ho mám vůbec kopnout, ale poslední je poslední a tak jdu na to. Z hlíny vykoukne malý prstýnek. Skoro ho už nevidím a ve tmě se jeví jako stříbrný s rytou šiškou na vrchu. No alespoň něco, prozkoumám ho až doma. Na světle se ale vše jeví jinak. Prstýnek se zlatě leskne a šiška nahoře není s rytinou, ale je v ní zasazeno 16 nádherně třpytivých kamínků (jeden navrchu, okolo něj pět a osm v druhé řadě dole). Jsem téměř přesvědčen, že je to gold, ale bohužel nemá punc. Jak se na to místo dostal, snad ani vědět nechci.
Nedočkavě pak čekám na pondělí, kdy jej můžu odnést na posouzení ke zlatníkovi. Ten prstýnkem několikrát přejel po šedém kameni a kápl na to nějaké dvě vodičky. Verdikt zní následovně. Jedná se o pravé čtrnáctikarátové zlato osazené zirkony s briliantovým brusem. Je novodobý a pochází patrně z malé zlatnické dílny v Turecku nebo Egyptě. No mě to moc neříká, ale manželce ano a dokonce jí perfektně padne. Ve sbírce tak nemám nic, ale zůstala mi jen radost z nálezu a dobrý pocit dárce, který se s dárkem trefí do černého. No řekněte – nestojí to za to?
Paul2