Vojenská tajemství hradní studny

V minulosti jsem si přečetl na stránkách Detektorwebu článek o výzkumu hradní studně na hradě Bouzov. Článek byl velmi zajímavý a tak jsem se rozhodl že pošlu článek o výzkumu hradní studny na brněnském hradě Špilberk.

Je teplý červencový den roku 1991. Na třetím nádvoří brněnského hradu Špilberku je nezvykle rušno. Mimo pracovníky firmy Unispo a zaměstnance Muzea města Brna, kteří se již téměř rok zabývají výzkumem hradní studny, zde vidíme postávat novináře, kameramana brněnské televize a pracovnice soudního lékařství. Vedoucí firmy Unispo, PaeDr. Štěpán Drobilík se ujímá řízení akce sestupu do nitra studny. První skupina si obleče prošívané kabáty, obuje holínky a nasadí ochranné přilby. Jak budete hotoví, můžete nastoupit do těžního okovu. Jeden z našich pracovníků vás čeká dole. Udílí pokyny a my vykonáváme přesně jeho rozkazy. Nastupujeme po žebříku do železného okovu, který nám sahá po ramena. Následuje povel vysílačkou a naviják autojeřábu nás zvedá nad ústí nejhlubší hradní studny v českých zemích. Dole v hloubce 114m, na nás čeká v postranní štole studny nález, který je největším překvapením celého průzkumu a čištění. Za necelý rok vytěžila firma pomocí hydraulického drapákového nakladače 308m3 různého materiálu, o kterém bude dále řeč.

Pomalu, rychlostí necelých 80cm za sekundu, nás naviják autojeřábu spouští dolu. Horní část studny ( od okraje cca 11m ) je vyzděna, neboť hornina, v níž je studna vyražena, je zvětralá. Níže již nacházíme celistvou skálu. Až sem, do výše 90m sahala vodní hladina před zahájením průzkumných prací. Projíždíme nejstarší části studny. Byla hloubena někdy v polovině 13. století, současně se zahájením stavbu hradu. Po krátké chvíli zjišťujeme, že na nás drobně prší. Je to voda, která trhlinkami ve skále proniká do studny. Až do roku 1714 sloužila studna ( mimo cisternu na dešťovou vodu ) jako jediný zdroj pitné vody pro hradní posádku ( při provádění archeologického průzkumu třetího nádvoří hradu Špilberku byla v blízkosti hradní studny objevena zasypaná cisterna. Dvanáct metrů hluboká kruhová stavba má v horní části přistavěný prstenec, který se vyplňoval říčním pískem pro filtraci vody. Cisterna byla zřejmě zasypaná v letech 1940-41. V zásypu byla ostře nabitá, značně zkorodovaná čs. Pistole vz. 24. ) Její hloubka dosahovala tehdy pouhých 39m. Město Brno a Špilberk byly po úspěšné obraně proti Švédům přebudovány na mohutné barokní pevnosti. Na přelomu 17. a 18. století již studna potřebám hradní posádky, která se značně zvětšila, nestačila. Naše jízda do hlubin studny náhle začíná připomínat projížďku krápníkovou jeskyní. Na stěnách studny se k našemu údivu ve světlech svítilen začínají objevovat drobné, různobarevné krápníky, němí svědkové toho, že voda ve studni byla v minulosti intenzivně čerpána. Po dvou minutách se nacházíme asi v polovině cesty. Studna je zde nejužší, necelé dva metry. Až do těchto míst dal v roce 1809, do výšky 63m, studnu zasypat francouzský císař Napoleon. Pilní brněnští občané však studnu už v roce 1811 znovu vyčistili. Z této doby se dochoval nejstarší, poměrně přesný plán studny, zhotovený brněnským architektem Krieghammerem. Blížíme se ke dnu. Už vidíme světlo, které zde nainstalovali pracovníci firmy Unispo. V jeho záři se rýsuje ponorné čerpadlo, odčerpávající vodu, která se nashromáždila od včerejšího dne. Ještě před rokem byla studna zasypána do výšky 16m ode dna různým materiálem, nyní je vše vytěženo a dno uklizeno. Tak, jako zasypané jímky a studny jsou pokladnicemi pro práci archeologů, vydala i špilberská studna svá nesporná tajemství. Ve své historii byla čištěna vícekrát. Poslední přesný údaj o čistění studny máme z doby po francouzské okupaci Brna. I když se další záznam o čištění studny v archivech zatím nepodařilo najít, musela být studna čištěna mezi léty 1811-1987 minimálně jednou. Svědčí o tom např. jednokrejcarová mince milánské ražby s vročením 1858. Devět let po posledním doloženém čištění studny v roce 1811, opouští polozničenou pevnost vojenská posádka a Špilberk dostává civilní vězeňskou správu. V roce 1855 ruší svým výnosem císař František Josef civilní vězení na Špilberku a poslední vězni odcházejí v roce 1858. a to je také datum na zmíněné minci. V roce 1891 byla mince stažena z oběhu. V tomto časovém rozmezí třiatřiceti let tedy musela být studna čištěna. V té době už byla na Špilberku posádkou znovu rakouská armáda. Poslední průzkum studny pomocí průmyslové televize byl zahájen v roce 1987. V letech 1990-91 se podařilo vyzvednout datované předměty, jejichž porovnáním se nám podaří časový úsek třiatřiceti let ještě zkrátit, za předpokladu, že tyto předměty nebyly do studny vhozeny později a najednou. Tomu však neodpovídá rozložení předmětů ve vytěženém sedimentu, ani rozdílnost jejich povah.

Z psychologického hlediska lze předměty rozdělit na ty, které někomu do studny upadly, a na předměty které se ve studni ocitly v situacích, při nichž byl člověk překonán neodolatelnou touhou si do studny něco vhodit. jsou to:

1. porcelánová dýmka s výjevem bitvy u Náchoda z roku 1866,
2. první rakouské kovové nábojnice pro pušku systém Wanzl z roku 1867,
3. nábojnice do pušky systém Werndl, nesignované, zavedené rovněž v roce 1867,
4. nábojnice do pušek a karabin systém Werndl, značené letopočty 1871, 1873 a dalších let až do zavedení pušky systému Mannlicher.

Také ostatní předměty vyzvednuté ze studny mají svou vysokou výpovědní hodnotu, především nábojnice, značené na svých dnech. Vypovídají o výzbroji rakouské a později rakousko-uherské armády až do roku 1918. Od roku 1895 až do konce první světové války máme zachyceny všechny ročníky na nábojnicích pro pušky systému Mannlicher. Z válečných let je jejich počet největší. Po válce nastává euforie vzniku první Československé republiky. Hovoří o tom do studny vhozené rakouské čepicové odznaky, opaskové přezky s rakouským orlem i bodáky pro pušky Mannlicher. O přezbrojování rakousko-uherské armády vypovídá poměrně vzácný nález první rakouské opakovačky s trubicovým zásobníkem pod hlavní, signované Ferdinand Früwirt in Wien. Z tohoto nálezu můžeme usuzovat, že na Špilberku kromě jednotek pravidelné armády, sloužila rovněž nějaká speciální jednotka. „Früwirtovka“ se totiž do výzbroje pravidelných jednotek rakousko-uherské armády nedostala. Pravidelné jednotky jsou doloženy nalezenými knoflíky z uniforem s čísly 8-osmý pěší pluk dislokovaný v Brně, 25- dvacátý pátý myslivecký prapor dislokovaný v Brně, 5- pátý dělostřelecký pluk dislokovaný v Brně. Osmý pěší pluk nám také připomíná porcelánová hlavička dýmky, na které čteme: Karel Remunda infanterist 8. regiment a dále značkovací železa s písmeny: I. N.F. R.8 Infantery Regiment 8 a H. K.R. 8 Haupt Komando Regiment 8. Po roce 1918 slouží na Špilberku jednotky československé armády. Nalezené náboje a nábojnice dokazují, že v prvních poválečných letech zde sloužili především českoslovenští legionáři. Svědčí o tom výskyt nábojů do zbraní, které si legionáři přivezli sebou ze všech tehdejších světových bojišť, francouzský Lebel, italský Mannlicher, ruský Mosin, americký Springfield, i japonská Arisaka. Meziválečné období dále prezentují náboje pro československou pušku vz. 24 mauser, vyrobené ve Vlašimi a v Bratislavě. Období okupace a druhé světové války má v nálezech ze studny rovněž bohaté zastoupení. V roce 1939 obsadila Špilberk německá armáda. Náboje a nábojnice do pušky Mauser vz. 98 se vyskytují ve velkém množství. Nejstarší, vyrobené v Německu, jsou z roku 1935. od tohoto data, až do konce druhé světové války jsou pak v nálezech chronologicky zastoupeny všechny roky, některé náboje tohoto typu jsou od výrobců z Belgie a Rumunska. Sovětská armáda je zde prezentována náboji do pušky Mosin a do sovětských pistolí a samopalů. K dalším vytěženým materiálů vojenského charakteru náleží: puška Mauser vz. 98 vyrobená pro export do Rumunska v brněnské Zbrojovce, dvě hlavně pro německý kulomet MG-34, německá pancéřová pěst, německý dělostřelecký granát ráže 88 mm ( bez zapalovače ), části min, německé jídelní misky a několik knoflíků z německých uniforem. V cisterně, nalézající se v sousedství hradní studny byla nalezena ostře nabitá čs. Pistole vz. 24. Po osvobození působí na Špilberku až do roku 1961 opět československá armáda. Z této doby nacházíme ve studni několik nábojů do pušky Mauser, vyrobené v poválečném Československu. Otevření hradu veřejnosti po roce 1961, kdy se jeho správy ujímá Muzeum města Brna, připomíná cca patnáctilitrový hrnec mincí. Jde převážně o měnu socialistických zemí z hliníkových slitin. Z konzervátorského hlediska jsou v dosti špatném stavu. Do oblasti kuriozních nálezů můžeme přiřadit 15 ks slunečních i dioptrických brýlí, bižuterie, přívěsky, 11 kapesních nožů a občanských průkazů se síťovou jízdenkou, písmo však již nečitelné. Tajný archiv gestapa, umístěný na dně studny, ba ani briliantový náhrdelník, který údajně spadl do jejich hlubin americké turistce, při čištění nalezeny nebyly a tak byl učiněn konec některým brněnským legendám. O průběžných opravných pracích na hradě Špilberku v době, kdy již studna nesloužila jako zdroj pitné vody svědčí mimo jiné vytěžení 4m3 střešní krytiny, 6m3 cihel, pěti kusů cihlových bloků o váze až 2 tuny, 3m3 žulových kostek, trámů, mosazných armatur, krumpáčů, rýčů, lopat, požárních háků, skob, dveřních závěsů, kladek apod. Nálezy podkov, hřebelce ( nástroje na kartáčování koňské srsti ), ostruh a dokonce mosazné zlacené přezky a uzdy svědčí o zdejším ustájení koní. Dalších velký nález, 43 ks utržených okovů je dokladem intenzivního čerpání vody do doby, než byl na Špilberk zaveden městský vodovod. V době druhé světové války instalovali do studny němečtí vojáci ponorné čerpadlo se soustavou potrubí pro případ poruchy vodovodů.

Jsme u cíle naší cesty. Na pokyn z vysílačky se těžní okov zastavuje. Vystupujeme z něj za pomocí pracovníka firmy Unispo. Stojíme na dně studny, na okraji chodby vylámané ve skále. Zbývá nám 10 minut, než okov vyjede zpět nahoru a vrátí se skupinou novinářů. Za svitu elektrických svítilen se vydáváme na prohlídku dvou vyražených chodeb. Delší měří 24 m, její průchodná výška je cca 2 m, šířka 0,8-1,2 m. na stěnách jsou viditelné stopy po vrtání a na jednom místě ze dna chodby lehce vyvěrá voda. Druhá chodba je dlouhá 14 m, míně se stáčí do leva. Výška i šířka stěn je stejná, jako u předchozí chodby. Na jejím dně, mírně se svažujícím, jsou kaluže vody a místy bahno. A u stěny na krátkém trámku leží to kvůli čemu jsme se sem vydali a co se stalo vlastně malou senzací. Pokud jste to dočetli až sem a chcete si přečíst a prohlédnout co vlastně na dně studny našli tak si musíte počkat do příštího týdne.

Převzato z časopisu: Střelecká Revue, Reflex
Napsal: Václav Hanák
Foto: Karel Šabata