Vojensko-historické putování po Evropě

Zdravím, rád bych se s vámi podělil o srpnové zážitky z vojensko-historického putování po Evropě. Začali jsme v Italských Dolomitech na Rifugio Auronzo. Po příjezdu do takových hor (pro mě poprvé, 2333m. n.m. ) po tmě a ještě v bouřce jsem měl smíšené pocity. Ale druhý den naprosto super, slunce a obloha bez mraků. Udělali jsme si malou tůrku na Paternkofel, ale do sedla pod ním, páč výšky nejsou moje silná stránka. Ale jinak hora nádherná, o kterou se vedli menší bojůvky za 1.sv. války. Z jedné strany ji drželi Alpini (italský horský jednotky) a z druhý jednotky Kaiserjäger (rakouské horské j. ).Všude je tam hromada pozůstatků z války, od prken přes ostnatý dráty po štoly a sřílny vytesaný ve skále. Další den, po přespání v jedné z italských štol, jsme vyrazili na Monte Piano ( někdy nazývaná,, hřbitov Dolomit“). Hora, která má 2 vrcholky spojené jen úzkým,, mostem“, byla na jedné straně obývaná Rakušany a na druhé Italy. I když byly jejich zákopy vzdálené od sebe doslova kousek odehrávaly se zde kruté boje 2,5 roku. Poté horu Italové opustily. Na obou vrškách hory jsou stovky metrů zákopů a střílen. Pozůstatků z války je zde opět kvantum, např. kanón vyrobený v Plzeňské škodovce. Po náročném výstupu na Monte Piano jsme ještě tentýž den stihli Benátky. Odtamtud naše cesta směřovala k jezeru Lago di Garda. U jeho severního okraje se totiž nachází několik objektů rakousko-uherského opevnění. Z jednoho objektu je dokonce udělaná restaurace. Ty jsme si pouze nafotili a pokračovali směrem na Monaco a Menton už ve Francii. Tam leží nejjižnější tvrz Maginotovi linie Cap Martin na stejnojmenném mysu. Italové se na začátku 2.sv. války snažili tuto tvrz dobít, ale marně. Je v ním muzeum takže volně přístupná není. O pár kilometrů severněji, v Sospelu, je okolo hned několik dělostřeleckých tvrzí. Návštěvu jedné z nich, St. Roch, bych tomu kdo tam bude mít cestu vřele doporučoval. Je v ní muzeum, který je opravdu na úrovni. Jinak ostatní tvrze v okolí stojí za skouknutí, ale pouze povrch, protože jsou již zabezpečeny proti vniknutí kohokoliv. I když jsme sebou nářadí měli, pokračovali jsme dál na sever kde to ještě nestihli zavařit. S poruchou auta která nás postihla ještě před vjezdem do hor (přetrhla se hadička od turba k paliv. čerpadlu, což jsem zjistil při bližším ohledání bohužel až po projetí celého alpského masívu na jedničku někdy po rovince na dvojku, kterou jsme následně zadrátovali a jelo se dál. Původně jsme to sváděli na špatnou naftu. ) jsme vyhlídkovou jízdou, někdy převýšení i 1 km, dojeli na l'Authion. To je mimochodem jedno z nejvýš položených bojišť 2.sv. války v evropě kde byly nasazeny tanky(2082m. m.m. ). Na kopci kde se sbíhá několik horských hřebenů stojí samostatný pěchotní srub Pointe des Trois Communes, který byl sice postaven v roce 1900 a nevypadá, že by obstál v boji, ale v roce 1945 byly proti těmto pozicím obsazeným němci, poslány jednotky svobodných francouzů. Což je trochu kuriozita, protože němci byli ve Fr. opevnění a francouzi ho dobývali ukořistěnými německými kanóny Pak 40. Dovnitř se dá dostat s velkou zručností a to dokonce i do druhého poschodí. Nedaleko se nachází trvz maginotky Plan Caval. Do ní se dá taky s přehledem dostat. Zajímavostí je, že je jako jedna z mála tvrzí maginotky nedostavěná. Cestou odtud směrem na sever se nechá i podél silnice najít hromada objektů maginotovi linie. V nejvýš položených tvrzích se nechá nejen projít celé podzemí, ale když vojáci tyto tvrze opouštěli tak kanóny ve střílnách ponechali svému osudu pouze bez závěru. Takže vypadají jako nový, namazaný vazelínou. Za zmínku určitě stojí silně opevněné okolí města Briancon. Tu nám ale začalo bohužel pršet, tak jsme museli upustit od výstupu na Mont Chaberton. Propršeli 3 dny, takže jsme se na opevnění dostali až ve švýcarsku. V blízké těsnosti Rhonského ledovce se nachází, podle mého názoru, jedna z nejhezčích pevnostních staveb v evropě. Fort Galenhütten, stavěný z kvádrů tesané bílé žuly, je opravdu unikátem mezi opevňovacími stavbami. Měl 2 kasematy se 120 mm kanóny. Od něho se nechá slézt přímo na ledovec a to bez absurdního poplatku 7 euro za podívání. Po přejezdu Švýcarska následovala už jen návštěva Berchtesgadenu, ale velký poplatek a zřejmě už i vyčerpání nás odradilo od návštěvy orlího hnízda. Takže tak. Odtamdud už jen na jeden zátah domů. Doufám, že příští rok sem budu moct napsat další zpravodajství, jestli to vyjde tak z východní Evropy.

Všechny zdraví Hajmen