Vzpomínka na Lotyšsko - květen 2013

Zdravím všechny díry zahrabávající mrcasníky a posílám pár foteček a postřehů z loňského květnového výletu do Lotyšska, který jsme absolvovali v trojici Paul1, Radek a moje maličkost. Oproti předchozím výpravám do této lokality bylo méně nálezů, ale více dobrodružství. Ten kdo si myslí, že je Lotyšsko hledačským rájem, tady bude asi zklamaný. Místních hledačů je hodně (někteří se hledáním živí) a místa bojů jsou prokopaná každý rok více a více i v těch nejodlehlejších lesích, kam ani žádná cesta nevede.
Přesto nás náš kamarád Andrej (u kterého jsme i bydleli) navnadil hned první den kopaným MP40 a tak jsme plni očekávání vyjeli k vytipovanému lesíku o který se dle literatury svedly tuhé boje a lesík několikrát změnil své obránce. Ale čekalo nás zklamání. Za celý den usilovného hledání jsme kromě munice všeho druhu a jedné rozpadlé helmy nenašli vůbec nic.
Druhý den jsme se tedy vypravili do týlu na pobřeží studeného Baltského moře. Všude bylo mocně kopáno, ale i tak se mi podařilo najít po Wehrmachtu drobné stopy - pár knoflíků, spálené polní nádobí a v postavení flaku v blízkosti pobřeží dokonce ID známku, bohužel ve stavu, který nikoho moc nepotěší. Následují den tedy vůdce naší výpravy Paul1 naplánoval průzkum lesního obranného postavení nad říčkou, která tvořila přirozenou obrannou linii. Po dlouhém pochodu hustým lesem jsme konečně našli německé zemljanky. Kopáno zde bylo minimálně, ale i tak se nálezy nekonaly. Němci toto postavení patrně organizovaně vyklidili i se vším vybavením a kromě pár zapomenutých drobností zde nezbylo nic.
Paul1 tedy navrhl, že zkusíme najít první linii strážních okopů a tak jsme se vydali ještě asi 1 km hlouběji do lesa. Tady se podařilo Paulovi1 najít ruský samopal PPŠh 41 a mnoho sovětské munice dosud uskladněné na dně zákopů. Po neúspěchu na bojišti jsme se tedy rozhodli zkusit štěstí v týlu na starém zámečku, kde byl za války štáb a polní lazaret. Hned první můj kop byl zinkový protektorátní padesátník z roku 1942. Ty kopu běžně v lese za barákem a pro tenhle jedu 1500km(?). Za celý horký den jsem našel už jen pár carských mincí, části gasmasky, tuby z lékárničky, mnoho obalů od německé paštiky BONA 1943, několik knoflíků a další drobnosti. Až navečer se mi po tom celodenním hledání (v závěru i v lehkém alkoholovém opojení) podařilo konečně kopnout alespoň půlku známky 3.Kompanie Infanterie Ersatz Bataillonu 453. Paul1 se zase pochlubil moc pěknou helmou zčásti ještě v barvě.
Týl se ukázal jako dobrý nápad a tak jsme následující den vyrazili do postavení, kde zastihla Němce kapitulace. Opět dobrá volba. Na místě byly části zbraní, které vojáci rozebrali a rozházeli po lese, aby je Rusové nemohli použít a mnoho flakových nábojů. Radkovi se konečně zadařilo kopnout v jedné díře čtyři helmy. To nám pomalu zvedlo náladu, i když se čas naší výpravy pomalu naplňoval.
Nejlepší nález se mi ale nakonec podařil náhodou na bojišti. Pro výpadek proudu v noci se kolegům nestačily nabít jejich Deusy a tak se po chvíli hledání museli vrátit na základnu a já se svým bateriovým XPéčkem zůstal v lese sám. Po trochu dobrodružném bloudění se mi podařilo dojít k málo kopané pozici přeryté dělostřeleckým přepadem. Zajímavé bylo, kolik dělostřeleckých projektilů zůstalo nevybuchlých zapíchnutých v pařezu nebo blátě. Zkoumal jsem tedy opatrně kraje zákopů, až na mě ze země vykoukla vytoužená přezka WH a to v luxusním stavu. Radost to byla obrovská. Společně s přezkou byly na místě i ruské knoflíky a části hliníkových štítků neuměle popsaných azbukou, jak je pro rudoarmějce typické.
Jinak je zajímavé, jak málo osobních věcí se po Rusech našlo. V jedné pozici se mi podařilo vytáhnout zinkovou lžíci, podle tvaru jsem odhadoval, že německou. Hned jsem začal čistit konec, jestli na něm není nějaké značení a k mému překvapení se objevila hvězda a nápis v azbuce ЗД/45, tedy zdělano (vyrobeno) 1945.
Paul1 na Rusy (a nejenom na ně) zabodoval jako vždy nejvíc. Podařily se mu hned dva gardové odznaky, nádherná přezka Reichswehru, lotyšský límcový odznak a několik helem. Gvardiji na obrázku a delaborovaný německý granát Ei. Hgr. 39 jsem směnil s Andrejem za části kulometu MG34.
Co tedy na závěr… I když nálezů nebylo moc, bylo těch 10 dnů strávených v Lotyšsku fajn. Parádní pánská jízda s nezbytnou každodenní vodečkou a jedinečným pocitem že jsme byli tady. Atmosféra bažinatého a lesního bojiště je prostě neopakovatelná. Představivost pracuje naplno, zvláště když člověk nejenom kope, ale i poznává historii jednotek, které se zde v obklíčení bránily a vázaly tak značnou část sovětských armád až do hořkého konce v květnu 1945. Právě v místech bojů jsme si připomněli krutost války a utrpení vojáků na obou stranách.
Bohužel většinu kopaných zbraňových artefaktů jsme museli zanechat na místě u Andreje, který je znehodnotí a doplní jimi svou sbírku. Vláčet se s rezatým laufem či závěrem domů přez čtyři státy (Lotyšsko, Litva, Polsko a ČR) nestojí za to riziko. Obzvlášť v Polsku a Litvě (kde je hledání zakázáno) je prý policie na takové nálezy dost nekompromisní a hledačské auto po desetidenním výjezdu se po zastavení pozná na první pohled. Tak alespoň fotky, co se mi podařilo očistit u Andreje na místě. Těch pár nálezů, co jsem si z Lotyšska dovezl, patří díky místu a historickému kontextu pro mě k těm nejcennějším, i když u nás jde o vcelku běžné věci.
Mrcasu zdar vám přeje
Paul2