Wehrwolf

Podle zprávy ministerstva vnitra působilo od května 1945 do poloviny roku 1946 na území Čech 256 německých teroristických skupin Wehrwolfu. Nejaktivnější byly v Sudetech a v západních a jižních Čechách, konkrétně v okolí Mariánských Lázní, Františkových Lázní, Karlových Varů, Sokolova (tehdy Falknova), Ústí nad Labem, Chebu a Teplé. O jejich přítomnosti svědčí mimo jiné různé případy vražd. Například v květnu 1945 byl v Sokolově zastřelen německý antifašista Langhammer, stejný osud potkal v Tocově antifašistu Petera, v červnu byl spáchán atentát na redaktora Srubaře a v srpnu byl v Karlových Varech zadržen člen Werwolfu se dvěma vysílačkami. Jsem také přesvědčen, že výbuch skladu zbraní a munice v Ústí nad Labem v roce 1945 byl také jejich prací.
Wehrwolf se zaměřoval na tajné akce, na sledování vojenských cílů a přepravy vojenské techniky. Fungoval jako spojka pro diverzanty hluboko v týlu nepřítele, ale také zajišťoval popravy zběhů a zrádců říše. Členy byli většinou němci, převážně z Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend), dále to byli vojáci, kteří byli po zranění zproštěni služby, nebo staří lidé bez vojenské povinnosti, kteří měli zpravodajské zkušenosti. Členství ve Wehrwolfu bylo dobrovolné, ale odmítl-li někdo splnit rozkaz, byl popraven. Na výcvik členů dohlížel SS (Schutzstaffel) a kontrolováni byli také zpravodajskou službou SD (Sicherheitsdients). Vedením Wehrwolfu byl pověřen Gruppenfuhrer SS Prutzman. Na našem území probíhalo školení, které z už tak přesvědčených nacistů udělalo fanatiky. Školili se mimo jiné v Chebu, Lokti, Podmoklech, u Máchova jezera, v Prachaticích, ve Vimperku, v Českém Krumlově a zejména kolem Horní Vltavice a Kvildy. Kurz trval pět týdnů a po jeho skončení byl každý, kdo ho absolvoval, schopen rychle a bezhlučně zabíjet a ovládat různé zbraně a techniku.
Řada německých občanů pomáhala skupinám jak přísunem informací, tak zajištěním úkrytu, potravin a nepřímou ostrahou míst, kde byly ukryty zbraně a podobný materiál. Spolehlivými spojenci byli pro Wehrwolf i mniši z kláštera v Teplé. Ti v čele s převorem K. P. Mohlerem v klášteře ukrývali samopaly MP-40 r. 9mm, útočné pušky Stg. vz. 43/44, pistole 9mm P-38 a P-08, pistole FN vz. 35 a řadu dalších zbraní včetně ručních granátů vz. 24, 29, 39 a 34 a trhaviny TNT. Schovávali také sabotážní soupravy v zaletovaných krabicích z pozinkovaného plechu. Nový převor kláštera, H. J. Tyl, pomohl mnichům vyhnout se trestnímu stíhání, jelikož byli na jeho přímluvu přesunuti do premonstrátského kláštera v bavorském Speinhardtu.
Po skupinách Wehrwolfu zůstala na našem území řada skrýší a ne všechny byly dosud odhaleny. Díky perfektnímu uskladnění jsou ukryté zbraně, střelivo i výbušniny dodnes funkční a jejich náhodní nálezci mohou na svou zvědavost doplatit životem. O vybavenosti a dobrém maskování skladů svědčí slova jednoho příslušníka Hitlerjugend a člena Wehrwolfu, která vydalo Naše vojsko ve svých Zápisnících: Když akce skončila, byl jsem vybrán, abych šel s velitelem skupiny do skladu pro zásoby. Byl jsem překvapen, co tam všechno bylo a v jakém množství – potraviny, oblečení, pokrývky, zbraně – dost na celé roky. A bylo to ukryto tak dovedně, že na metr od skrýše jste o její existenci neměli ani tušení.
Ani po 50 letech žádný z bývalých členů o organizaci nehovoří, a tak je nalezení některého ze skladů zbraní většinou dílem náhody. Členové Wehrwolfu dodnes mohou stát na stráži a pamatovat si Hitlerovy příkazy, i když jsou pod nadvládou „nepřítele“. Podle nalezených úkrytů mohu říci, že všechny byly zakládány s rozmyslem. Roli hrály zeměpisné souřadnice a přírodní podmínky. Všechny kryty byly vyhloubeny ve srázu poblíž potoka a měly vybudovaný odtok vody do nedaleké umělé studánky. Voda byla potřeba jak pro stroje, kterými se hloubilo, tak pro pracovníky, většinou vězně, kteří byli po práci popraveni. Poblíž vždy procházela lesní cesta a aby se zajistila suchá půda a zabránilo se korozi, byl úkryt vyhlouben pod vrcholem kopce, pokud možno na jižní straně. Úkryty byly dobře maskovány.
Podrobně se budu věnovat 17 skladům nalezených v letech 1955 až 1988 na území Jihočeského kraje. Při likvidaci těchto míst muselo být odstraněno 67 nástrah zabezpečujících materiál Werwolfu proti vyzvednutí cizími osobami. K zabezpečení přístupu ke štolám se používaly jak protipěchotní, tak protitankové miny, klasické náložky s roznětem RO-1 s drátem na odpal tahem nebo střihem, 1kg oplechované nálože TNT se třemi otvory pro roznět s rozněcovači ZZ 42 a T-Mi Z 40. U přístupových cest byly 3kg oplechované nálože s rozněty T-Mi Z 35, s minohledačkou nezjistitelnými italskými dřevěnými protitankovými minami se dvěma bakelitovými rozněcovači. Bedny, ve kterých byl materiál uložen, byly zabezpečeny proti zvednutí. Lanko připevněné šroubem ke dnu vedlo k 3kg náloži uložené do země pod dřevěnou podlážku, na které bedna stála. Druhý způsob spočíval v protažení provázku z bedny ven a v jeho uchycení hřebíčkem k podlážce. Uvnitř bedny byl třecí rozněcovač zašroubovaný do ručního granátu. Proti otevření byla bedna chráněna ručním granátem vz. 39 s dřevěnou rukojetí, který byl uložen na dno pod ostatní materiál. Víčko rukojeti bylo sejmuté, provázek třecího roznětu vytažen a napojen na lano, které bylo připevněné k víku bedny šroubkem a maticí. Většinou šlo o  vojenské transportní bedny o výšce 50cm, šířce 60cm a délce 100 nebo 120cm. Okraje měly obložené gumou a zevnitř i zvenku byly natřené německou khaki barvou. Plech, ze kterého byly vyrobeny, byl velmi kvalitní, protože i při volném uložení v zemi téměř nerezavěl. Sabotážní soupravy uložené uvnitř byly v bezvadném stavu i po 35 až 40 letech a byly stále plně akceschopné. S každým kusem a druhem munice jsem provedl praktickou zkoušku použitelnosti a zjistil jsem, že veškeré střelivo včetně signálních nábojů bylo funkční a bez selhačů. Narušeny byly pouze bedny s chemickými granáty, dýmovými granáty a s lahvemi s bojovými látkami. Nalezl jsem jak ruční granáty dýmové, tak ostré útočné i obranné, pancéřové pěsti, samopalové a kulometné střelivo, dále zápalnice, bleskovice, dýmovnice i osvětlovací a zápalná tělesa a všechno pracovalo naprosto přesně včetně času hoření. V pořádku byly i elektrické palníky a rozbušky. Jsem přesvědčen, že sabotážní materiál, který nebyl do dnešní doby nalezen a který se rozhodně ještě v jižním a západním pohraničí nalézá, je plně použitelný a zneužitelný. Úkryty byly a jsou i dnes pečlivě zakresleny v mapách. Nevíme ale, kdo všechno má stále tyto mapy k dispozici. Pro krátkodobé uskladnění se vedle výše uvedených plechových beden používaly také klasické nábojové truhlíky a plechové kulometné nábojové schránky. Ty byly většinou zaasfaltovány, aby byly chráněny proti vlhkosti.
Pro jednotlivce a malé skupiny Wehrwolfů byly určeny zaletované pozinkované plechové krabice o výšce 15 až 20cm, šířce 15 až 20cm a délce 50cm. Uvnitř byla jedna nebo dvě pistole, zpravidla P-08 nebo Langenham, pistolové náboje, ruční vajíčkové granáty s třecím roznětem, 200g náložky TNT, krabička rozbušek, svazek zápalnice, šest náložek průmyslové trhaviny amon-ledkové, trhavina Nipolit s pentritovým tělískem ukrytá kvůli kamufláži v podrážkách a podpadcích nebo uzpůsobená do tvaru dětské káči či krabičky na pásku do psacího stroje. Dále byla tato trhavina upravená na protipěchotní minu nebo nástrahu pod práh bytu, domu, nebo na doraz zásuvky stolu a podobně. V krabicích byly i různé typy rozněcovačů, rozbušky, náložky UPN, zapalovače, pyrotechnické zápalky, zpožďovače, ocelový ježci, kteří ničily pneumatiky aut, izolační pásky, lanka a provázky, nůž a obvaz.
V Táboře bylo například šest takových krabic uloženo v rohu zahrady u objektu, kde byla do května 1945 úřadovna SD a gestapa. Krabice se našly při budování nové vozovky v Kvapilově ulici. Při dokumentaci tohoto nálezu bylo zjištěno, že přímo toto místo uložení sabotážních prostředků protíná na vojenské speciální mapě poledník. Rozhodl jsem se proto hledat po poledníku i na jižní straně od Tábora v prostoru Meredova vrchu. Tam jsem také v náspu u železničního mezníku 38,00 našel další dvě obdobné krabice. V náspu mostu u Milevska jsme objevily ještě čtyři bedny a dvě ve Vyšším Brodě. Rozměry měly 60-25-25cm a uvnitř byly pistole a náboje, šest náložek plastiku, trhavina ve tvaru podrážky, nipolitové ruční granáty, magnetické miny, ježci proti pneumatikám, thermitová a elektronová zápalná tělíska, rozbušky a chemicko-mechanické rozněcovače. Podle typických terénních orientačních znaků jsem odhalil úkryty i v polesí u Polecké nádrže u Strážného. Při průzkumu jsme nalezli 16 beden se sabotážním materiálem, všechny měly uvnitř křídou napsanou číslovku 1 až 16 v kroužku. Po důkladném ohledání místa jsme pomocí kotvičky vyzvedli 12 beden. Čtyři bedny musely být odpáleny na místě nálezu.

V bednách na Strážném bylo uloženo: (z hlášení ze dne 1. prosince 1987)

260ks vajíčkových ručních granátů
94ks ručních granátů útočných vz. 39
72ks ručních granátů dýmových vz. Nb 39
3 lahve s bojovou chemickou látkou
34ks ručních granátů obraných
1680ks nábojů do útočné pušky MP 43 7,93/k
60ks rozněcovačů Druck-Zinden vz. 35
84ks rozněcovačů ZZ 42
60ks rozněcovačů T Mi Z 42
240ks rozněcovačů vz. 29
110ks rozněcovačů vz. 39
90kg trhaviny TNT v 3kg náložích
20kg plastické trhaviny
40ks rozněcovačů nástrahových T Ni Z 35
90ks signálních nábojů r. 26,5mm-šest druhů
10ks pozemních osvětlovacích a zápalních těles
8ks pancéřových pěstí
2 protitankové miny dřevěné-italské
1 dýmovnice slzná
500m zápalnice
250m bleskovice
V 1 bedně bylo úplné pyrotechnické vybavení a ženijní nářadí, s maskovacími pytli, noži, lany, provazy, s odpalovacími izolačními dráty, odpalovacími přístroji zn. Schafler, elektrickými palníky, spojkami a izolačními páskami.

Na Prachaticku jsem odhalil řadu dalších úkrytů okolo Kvildy a pramenů Vltavy. Jsem si ale jistý, že zde ještě mnoho skladů zůstalo. Zajatí ženijní odborníci Rudé armády museli právě kolem pramenů Vltavy budovat tajné štoly na uskladnění vojenského materiálu, se kterým se počítalo pro poválečnou záškodnickou činnost. Pro ten samý účel se zde školili i agenti SD a domnívám se, že i zpravodajci pro německou rozvědku. Stopy po každém takovém pracovním táboře byly pečlivě zamaskovány. K. H. Frank nařídil přeměnit strategicky položenou Šumavu v opevnění, v tzv. Böhmerwaldfestung. Po vybudování sítě úkrytů pak dne 22. února 1945 vydal nařízení všem zemským úřadům, velitelům bezpečnostních složek, ministerským pověřencům, vedoucím autonomních úřadů, výzkumným pracovištím a tajné výrobě, aby se všechny spisy týkající se gestapa převezly do připravených úkrytů v okresech Klatovy, Domažlice a Prachatice. V okolí Kvildy, konkrétně na Knížecích Pláních, Borových Ladách a ve Františkově, bylo několik zajateckých táborů. Vězni v nich byli nuceni pracovat v okolních lesích a právě v těchto místech je ještě co odkrývat. Lesáci našli prázdnou štolu na Stolové hoře, další byly objeveny u Vimperka, Volar, za Chvalšinami a jinde. Českobudějovické gestapo odvezlo své materiály ke Stožci. Vědělo se také například že na Černou horu a Čertův vrch směřovaly za války transporty různého materiálu, ale o pátrání po možných dalších štolách nebyl zájem. Většina lokalit, na kterých se štoly nacházejí, spadala totiž do hlídaných hraničních pásem, a nebylo tak možné v pátrání intenzivně pokračovat. Je to škoda, protože štoly mohou obsahovat různé cennosti nebo nové typy zbraní.

Převzatý text foto z knihy: Život pyrotechnika (Anton Kluc a Dana Zlatohlávková)