Werwolf

VÁNOČNÍ HOSTÉ

Před deseti lety, v létě osmašedesátého roku, upoutal pozornost jednoho turisty v krkonošských močálech na Černé hoře, mezi pokřivenými kmeny horských stromů, okovaný roh jakési bedny čouhající z mokré brčálově zelené trávy. Poodkryl drn a narazil na víko velké šedozelené vojenské bedny. „Střelivo! " hrklo v pocestném. Měl šťastnou myšlenku — v příštích hodinách uvědomilo pohraniční oddělení VB Pec o nálezu krajskou správu v Hradci Králové. Dva pyrotechnici a skupina jejich pomocníků celé dva dny dobývali z horského bahna nebezpečný nález. Talířové a nipolitové miny, nálože do S-min — skákacích potvor, určených k ničení živé síly, rozněcovače, rozbušky a množství dalšího sabotážního materiálu odpočívalo dlouhá léta v zemi. Posudek pyrotechniků zněl jednoznačně — tento destrukční materiál v Krkonoších rozhodně nezakopávala vojenská ženijní jednotka! Výzbrojní základna v Halberstadtu připravovala tyto komplety trhavin bezesporu pro jakési speciální sabotážní jednotky. Během dvou dnů pyrotechnici smrt číhající v krkonošských mokřinách likvidovali. V příštích týdnech se kapitán Čižkovský často vracíval do okolí Černé hory. S mino-hledačkou propadával široké okolí, ale varovného bzučení ve sluchátkách se nedočkal. Našel jen těžko rozeznatelné značně zarostlé zářezy v kmenech stromů, které rozhodně nezpůsobila lesácká sekera. A tyto zářezy ho dovedly zpět k místu prvního nálezu.

Hradečtí pyrotechnici se tak po mnoha letech opět setkali s jedním z krkonošských tajemství. První nebyli... Zpravodajská služba ministerstva vnitra uzavřela koncem roku 1945 v součinnosti s orgány SNB na Trutnov-sku zajímavé pátrání. Jeho výsledek shrnula ve spise Z/I-37 279/1945 z 29. listopadu 1945.

Zranění němečtí vojáci, procházející se před vánocemi ve čtyřiačtyřicátém roce po hlavní ulici krkonošských Janských Lázní, se zdálky vyhnuli velkému osobnímu vozu, z něhož vystoupila skupina příslušníků SS. V jejich čele kráčela ke stanici lanovky vysoký štíhlý blondýn energického vystupování. Na Černé hoře vystoupili z vagónu a hlubokým sněhem se brodili do prostorného horského hotelu — předválečné Sokolské boudy. Sturmbannfuhrera SS Herberta Giela, velitele skupiny, zde již očekávali jeho podřízení. Hlásil se mu jeho budoucí pobočník hauptsturmfíihrer SS Ernst Brass, untersturmfuhrer SS Valentin Bahr, velitel jedné z výcvikových skupin; obersturmbannfůhrer Martens (donedávna působil na nacistickém vyslanectví v Tokiu) měl na Černé hoře řídit speciální výcvik. Za správní agendu odpovídal hauptsturmfůhrer Gelrich, za hospodářské záležitosti sturmscharfůhrer Heinz Eriicher se zásobovacím poddůstojníkem Rudolfem Beckerem a dalšími esesáky. Jejich sklady byly skutečně podivné. Do prostorných sklepů a dalších místností Sokolské boudy přivezli balíky nejrůznějších uniforem, především sovětských, ale i polských, britských, amerických. Sovětské lehké kulomety — degtarjevy, diskové samopaly, vintovky a pistole, ale i britskou a americkou výzbroj — breny, stenguny, thompsony, ruční granáty a další materiál.

Vysoko na střeše horského hotelu balancoval unterscharfůhrer SS Rudi-ger, velmi agilní a spolehlivý nacista, který sotva překročil pětadvacet let. Gielově skupině byl na Černou horu přidělen jako hlavní radista. Na jeho zručnosti a na šikovnosti jeho podřízených mělo v budoucnu hodně záležet: museli udržovat nejen spojení s esesáckou základnou v Hohensalze, ale především se skupinami, které se měly na Černé hoře připravit k plnění budoucích úkolů. Kromě rottenfůhrera SS Johanna Salvendera, lyžařského instruktora, který měl to štěstí, že se dostal domů, do Krkonoš, byli členové Gielova komanda v horách nováčky. Sám sturmbannfůhrer SS Herbert Giel pocházel z pobaltské Rigy, a dříve než se lotyšské obyvatelstvo v roce 1940 vyslovilo pro připojení své země k Sovětskému svazu, vlastnil tam dobře prosperující továrnu. Bývalý podnikatel s výtečnými organizačními schopnostmi a dobrými znalostmi cizích řečí udělal brzy v nacistickém zpravodajském aparátu kariéru. Nyní stál v mrazivém větru na Černé hoře a zadumaně pohlížel na zasněžené horské hřebeny. Rudiger zatím ze své radiokabiny, kde měl namontováno pět výkonných vysílačů a potřebné přijímače, vysílal šifrovanou zprávu, že jeho nový velitel dorazil do Krkonoš. Bezprostředně potom odevzdal dozorčí důstojník zpravodajské centrály SS v Hohensalze tento radiogram, podepsaný skupinou písmen SMDC, pobočníkovi obersturmbannfůhrera SS Otty Skorzeného. Ano, to on stál v čele nové nacistické akce.

Většina Němců, i dříve přesvědčených nacistů, na počátku zimy 1944 až 1945 pochopila, že Německo válku prohrálo. Nacistická špička se však s touto myšlenkou nechtěla smířit. Počítala se zázrakem, ignorovala reálný výpočet poměru sil, prostředků a zdrojů umožňujících vedení další války? Ne! Počítala v tomto kritickém momentu s tím, že mezi Spojenci — Sovětským svazem na jedné straně a Angličany a Američany na straně druhé — vzniknou takové rozpory, že ve spojenecké koalici dojde ke zvratu a z dnešních nepřátel se stanou budoucí spolubojovníci proti Rudé armádě. Snažili se tento proces nějakým způsobem uspíšit. (Proto jednal v březnu 1945 obergruppenfuhrer SS generálporučík Karl Wolff v Bernu ve Švýcarsku s Allenem Dullesem. ) Předpokládali, že každá nesnáz, kterou způsobí drtivě útočící a vítězné Rudé armádě, zbrzdí pád nacistické říše. Německé velení mělo dobrý přehled o ztrátách, které nacistickým jednotkám působili partyzáni. Chápalo účinnost tohoto boje a chtělo v posledních kritických měsících války využít poznatků z partyzánské války vedené v zápolí vlastních vojsk, zejména na východě. Kulhavý ministr nacistické propagandy Goebbels se tenkrát vyjádřil otevřeně: „Proč by němečtí partyzáni nemohli být stejně úspěšní? "

A tak se zrodila myšlenka na boj nacistů v zápolí Rudé armády. Jeden z jeho organizátorů, obersturmbannfúhrer SS Otto Skorzeny'), patřil k Hitlerovým oblíbencům, především po akci, při které v roce 1943 unesl z dočasného vězení v Gran Sasso vůdce italských fašistů Mussoliniho. Výcviková střediska pro záškodníky zřízená v centrále SS v Hohensalze a v Berlíně-Friedenthalu brzo nestačila. Proto před vánoci 1944 zahájilo činnost v Krkonoších na Černé hoře další středisko.

Sturmbannfůhrer Giel s nejbližšími spolupracovníky oslavil Štědrý večer 1944 na Sokolské boudě. Příští den již dorazil lanovkou první transport budoucích kursistů. Sedmadvacátého prosince ráno nastoupilo před chatou pod vztyčenou vlajkou s hákovým křížem a pod praporem SS 100 mužů a 20 žen a nacističtí instruktoři zahájili tvrdý výcvik.

V širokém okolí horského hotelu se na zasněžených stromech objevily tabulky přísně zakazující vstup do uzavřeného prostoru.
1) Dvoumetrový esesácký pohlavár Skorzeny neunikl po ukončení války zajetí. Američané ho postavili v Dachau před vojenský soud jako válečného zločince, ale bývalý nacistický „hrdina" za záhadných okolností před vyhlášením rozsudku unikl. V roce 1947 byl spatřen ve Španělsku, kam směrovaly cesty mnoha dalších nacistických prominentů. Je znám rovněž jeho pozdější pobyt v Jižní Americe. Zprvu se prý věnoval sepisování svých vzpomínek na válčení v esesácké uniformě, o které měly zahraniční časopisy na Západě brzo po válce zájem. Začal spekulovat na burze, obchodovat s cementem, stavebninami, peníze mu udělaly další peníze. Nakonec se vrhl na nejvýnosnější artikl — na obchod zbraněmi. Zprvu jako zástupce francouzské automobilky, která se na zbrojařině přiživovala, později, v polovině šedesátých let, zastupoval francouzské i italské zbrojovky. Nakonec začínal pokoutně vyzbrojovat Afriku. Jedná s tím, kdo nejvíce zaplatí, a to nebývají představitelé národně osvobozeneckého hnutí, ale naopak, jeho potlačovatelé. Nejedná zbraň, která na „černém kontinentě" vraždila a vraždí, procházela účetnictvím tohoto elitního esesáka. Zemřel v roce 1975 v Irsku.

Když se některý z rekonvalescentů vyjíždějících z Janských Lázní do hor přece jen pokusil porušit zákaz, třeskl varovný výstřel. Ani místní obyvatelé, personál z Janských Lázní, horští dřevaři a boudaři, nesměli o nových hostech na Sokolské boudě nic vědět.

Když po několika dnech, v lednu 1945, hajný ze vzdálenějšího polesí zabloudil do sedla pod Černou horu, k Hubertově vyhlídce, neměl daleko k mdlobám. Z lesa vyrazila rojnice vojáků v sovětských uniformách. Když hajný spatřil na jejich ušankách rudé hvězdičky, vrhl se do sněhu a přitisknut k zemi věřil, že ho záhadní lyžaři nespatřili. Nemohl se zmýlit. Měli přece sovětské samopaly a kulomety... Z Černé hory zamířil okamžitě na četnictvo do Svobody.

„Herr Oberwachmeister! Partisanen! " soukal ze sebe po zběsilé jízdě horským průsekem, na kterou již nebyl na stará kolena zvyklý.
Německý četník si dal vše vysvětlit. Pak zavřel dveře kanceláře.
„Pane Stief, děkuji vám za námahu, ale říkám vám důrazně: nic jste neviděl, nic jste neslyšel! A hlavně — nikomu ani muk! "
„Co, co — já vám nerozumím — jak nic neviděl, nic neslyšel? "
„No přesně tak, jak vám říkám, " spustil již četník zhurta. Hajný konečně pochopil.
„Ach jaaa — das ist eine Geheimsache! leh verstehe schon. "

KAPITÁN SOROV SE NEHLÁSÍ

Gielovo komando v Krkonoších patřilo skutečně k přísně tajeným říšským záležitostem. Z celé skupiny hovořili německy pouze instruktoři. Většina kursistů měla nejen sovětské uniformy, ale mluvila ukrajinsky, gruzín-sky, rusky, estonsky, polsky, lotyšsky... šlo většinou o ukrajinské naciona-listy a zrádce, speciálně vybrané vlasovce a jiné odpadlíky, kteří zradili svou vlast a spolčili se s nacisty. Výběr pro Gielovu skupinu byl přísný. Jedna část měla tvořit jednotky záškodníků v týlu sovětských vojsk, jiní se na Černé hoře připravovali ke speciálním úkolům. Muže i ženy — nechyběly tu ani herečky a zpěvačky — používal Giel ke zpravodajské činnosti již ve svém dřívějším působišti, v Paříži. Na Černé hoře se po osvobození podařilo nalézt část kartotéky, kde na osobních listech některých příslušníků a příslušnic utajovaného komanda byly zajímavé poznámky svědčící o tom, že přísný výběr ve všech případech tak přesně nevyšel. Např. Marii Páskovou pokládali nacisté za skrytou bolševičku, podezřelou ze špionáže pro SSSR.

Čtyřtýdenní vojenský výcvik byl opravdu tvrdý - za tmy skupiny odcházely do okolního těžkého horského terénu, za tmy se vracely. Část cvičila taktiku, střelbu, topografii, ostatní pokračovali na učebně v teoretické přípravě. Pak se skupiny obměňovaly.

Rozkaz hohensalzské centrály k nasazení první bojové skupiny došel na Černou horu l. února 1945. Jednotka 55 mužů s plnou polní výzbrojí byla určena pro vysazení do prostoru Bromberg v týlu Rudé armády. Kapitán Sorov vybíral své budoucí spolupracovníky z nejschopnějších zabijáků, které v Gielově středisku poznal. Věděl, že budou odkázáni sami na sebe. Skladníci nešetřili zbraněmi ani střelivem. Trhaviny a další destrukční materiál čekal na ně již připraven na letišti, odkud měla skupina startovat do akce. Sorovova radiostanice se v příštích dnech skutečně několikrát ozvala. Rüdiger se svými radisty s ní však jen s největšími obtížemi udržoval spojení. Pak se vysílačka odmlčela. V polovině února se na Černou horu vrátilo 13 záškodníků — ze ztrhaných obličejů popelavých z nevyspání hleděl jen strach, vyčerpání a kruté útrapy minulých dnů. Se Sorovem hovořil Giel mezi čtyřma očima. Okamžitě po této rozmluvě si velitel neúspěšných záškodníků sbalil zavazadla a se zbytkem své skupiny odjel do Oranienburgu — byli pro neschopnost dáni k dispozici tamější základně.

Počátkem února 1945 již žilo na Sokolské a okolních boudách na Černé hoře 300 mužů a žen a ve filiálce tohoto záškodnického střediska v Horním Maršově, kde velel rytmistr Brunze, bylo ubytováno 150 osob. Z nich 13. února 1945 nastoupilo 70 mužů k nové akci. Vybaveni bílými sněžnými uniformami a falešnými doklady, po zuby ozbrojeni měli být nasazeni v okolí obklíčené nacistické „pevnosti Breslau". Jejich velitel slíbil Gielovi, že se všichni vynasnaží splnit svůj úkol do posledního písmene. Sturmbann-fuhrer Giel ani jeho nadřízení se však nikdy o dalším osudu druhé destrukční skupiny nedozvěděli. Její vysílačka se ani jednou neozvala a žádný z nacistických teroristů se již na svou základnu nevrátil. Buď je sovětská kontrarozvědka zničila bezprostředně při přechodu fronty, nebo se vzdali dobrovolně. Giel si tímto problémem marně lámal hlavu. Výcvik záškodníků v Krkonoších pokračoval, ale o zasazení dalších skupin se již žádné zprávy nedochovaly.

Ze Sokolské boudy mizeli občas i jednotlivci, z nichž mnozí dlouhá léta spolupracovali s nacistickou špionáží. Odcházeli v různých převlecích, ve spojeneckých uniformách i v civilních oděvech, a s různými úkoly. O nich však karty, které se náhodou zachovaly, mlčí. Nacisté k jejich přípravě vysílali do Krkonoš specialisty. Řada těchto agentů dostala příkaz navázat v hlubokém sovětském týlu kontakt s ukrajinskými nacionalisty, banderov-ci. Na území Polské lidové republiky měli rozdmýchávat boj proti Rudé armádě i orgánům armády a bezpečnosti lidového Polska. Po mnoha měsících se potvrdilo, že někteří z nich tento úkol skutečně splnili.

Když radista Schórnerova štábu 8. května 1945 marně vyklepával volací znak SMDC, byla již Sokolská bouda na Černé hoře pustá. Všichni kursisté několik hodin předtím opustili svou krkonošskou základnu. Odešli z Černé hory ve vojenských uniformách, se zbraněmi a střelivem, ale v tlumoku měl každý z nich civilní oděv a falešné doklady opatřené pravými fotografiemi. Sturmbannfíihrer Giel neponechával nic náhodě. O úkolech, které před rozpuštěním základny obdrželi, ani o jejich dalších osudech není nic známo. Když československé bezpečnostní orgány dorazily po osvobození na Sokolskou boudu, nalezly jen vyrabovanou budovu se zničeným zařízením. Potraviny sebrali rekonvalescenti léčící se v krkonošských hotelích a o zbytek se postarali neodpovědní jednotlivci slídící v horách po snadné „zlato-kopecké" kořisti. Z pěti vysílaček zůstaly jen trosky, uniformám nevěnoval nikdo pozornost a zbraní a střeliva bylo v celém okolí dost. Hromádku papírů někdo smetl do zapomenutého kouta. A ta pak byla nejcennější kořistí. Čagin, Dexner, Nikolajev, Čerkasov, Venetskij, Orlov (Matzuk), sestry Jasinské, Tana Bahrová, Taťána, sestra vyzvědače Bugaje, a desítky dalších jmen označovaly nedávné příslušníky Gielova komanda. Jejich dopadení by mělo nesmírnou cenu... Mezi statisíci běženců s nejrůznějšími doklady, kteří se hemžili ve všech městech, na nádražích, ve sběrných táborech, to bylo hledání jehly v kupce sena.

A přece tenkrát svitla naděje: místní Bezpečnost zjistila, že v Trutnově žije muž, český fotograf, který za války pracoval ve městě a všechny nacistické záškodníky viděl. A nejen to.
„Dostal jsem rozkaz, že každého musím vyfotografovat. Přijížděli ve skupinách do našeho trutnovského ateliéru a já jim skutečně dělal fotografie — takové malé, na legitimace. Ale pánové, " usmíval se rozpačitě na vyšetřující úředníky, „mně nic jiného nezbývalo. Oni by mě jinak byli zastřelili nebo zavřeli do koncentráku. "

„O to nejde, člověče — možná, že máte klíč k velké věci. Dokážete najít negativy jejich fotografií? "
Fotograf se provinile usmál.
„To nepůjde. "
„Proč? "
„Jejich velitel mi nařídil, že všechny desky musím zničit. "
„A vy jste poslechl? "
„Poslechl. Copak jsem mohl tušit... "

Tenkrát v ateliéru na náměstí pohasla poslední naděje, že teroristé Gielova komanda z Černé hory ztratí anonymitu a budou muset odkrýt pravou tvář. Ano, padla poslední naděje. Esesák, bývalý představitel nacistické roz-vědky v Schórnerově štábu, v jehož brašně zmizely zřejmě další zajímavé důkazy a dokumenty, v noci z 8. na 9. květen 1945 skutečně unikl hrozícímu sovětskému zajetí. Skrýval se v lesích, vyhledával pustá místa a v příštích dnech překročil sovětsko-americkou demarkační čáru. Cenu jeho života předložené listiny nejen vyvážily, ale převýšily.

S KRYCÍM JMÉNEM MARABU

Sklad sabotážního materiálu na Černé hoře byl jedním z posledních, odhalených na československém území. O prvních se bezpečnostní orgány ministerstva vnitra a důstojníci obranného zpravodajství armády dovídali bezprostředně po osvobození. Někdy náhodou, jindy svá skladiště prozradili sami příslušníci nacistického podzemí. Ještě na počátku roku 1948 se podařilo vykopat 19 skladů nebezpečných trhavin u důležitých objektů ve východních Čechách a na Moravě. Zakládaly je na československém území těsně před nacistickou porážkou speciální skupiny abwehru. Zahájily svou činnost bezprostředně po katastrofálních neúspěších wehrmachtu v roce 1943. Na Ukrajině, polském území, v Pobaltí, ale i ve Francii, Belgii, v Holandsku a v Itálii působila před odchodem nacistických vojsk tzv. Růck-zugsorganisation — ústupová organizace. Připravovala skupiny nacistických diverzantů a sabotérů a zakládala pro ně tajná skladiště sabotážního materiálu, výzbroje, střeliva, potravin a léků. Činnost těchto skupin řídil přímo Amt Ausland Abwehr II. , později, když abwehr upadl v nemilost, převzaly vedení orgány SS. Na území Ukrajiny se tato akce nazývala Lydia. Když se na podzim 1944 přiblížila fronta k československé hranici, začalo působit na Slovensku Abwehrkommando 205, kterému velel major Brant. jeho skupiny zakládaly sabotážní skladiště nejen na Slovensku a v severním Maďarsku, ale i na jižní Moravě a pravděpodobně i ve východních Čechách. Mimo to na Slovensku působilo Front-aufklárungskommando (FAK — předzvědný oddíl) 218 majora Thuna v Žilině s podobným úkolem. Po zimních ústupových bojích se na Přerovsku rozmístila Vermassungstruppe 554 a v dubnu 1945 se do Starých Splavů odstěhovala další skupina, zakládající sabotážní sklady v severních a zřejmě i ve středních Čechách. Jiné sabotážní oddíly abwehru se nepodařilo odhalit, ale zcela určitě jejich činnost pokrývala i zbytek našeho území. Bylo například zjištěno, že celá akce v Čechách a na Moravě se nazývala Marabu I. a Marabu II. Výcvik nacistických teroristů — příslušníků abwehru — probíhal v zimě a v jarních týdnech pětačtyřicátého roku v táboře Hubert v Malackách a v podobném lesním táboře v Senici. Objevené sklady patřily k různým typům. Ve skladech „S" měli teroristé abwehru připraven sabotážní materiál, každá souprava stačila na 2—3 teroristické akce na železnici a 2—3 útoky na vedení vysokého napětí, cisternové vozy či lokomotivy. V každé šoupl ave měla skupina 2 pistole se střelivem, 4 ruční granáty a 4 malé miny. Souprava „W" sloužila k vyzbrojení jednoho družstva — v bedně byl zpravidla lehký kulomet s 1200—2000 náboji nebo 7 pušek se 120 náboji pro každou zbraň a 7 ručních granátů. Jiné truhlíky s výzbrojí měly po 5 pancéřových pěstích. Další truhlíky — „M" - obsahovaly zdravotnický materiál, obvazy a základní léky, jiné pak konzervy a další potraviny. Všechny soupravy byly v určitém prostoru rozmísťovány tak, aby každá skupina měla k dispozici dostatečné množství zbraní, destrukčního materiálu, léků i potravin. Bezprostředně po osvobození - do července 1945 — podařilo se odhalit na Slovensku materiál asi ke sto šedesáti akcím, na Moravě k šedesáti a v Čechách asi ke čtyřiceti. Další dobře maskované sabotážní soupravy ukryté na odlehlých místech již nebyly nalezeny.

U objevených skladů materiálu se však jen velmi obtížně zjišťovalo, které nacistické podzemní organizaci vlastně patřily. Působilo jich na československém území několik — Zeppelin, Guttenberg, Grunhakenkreuz, Schilling, Praxierova tlupa, Edelweisspiraten, D. u. D. a další. Nejrozšířenější, nejmasovější a tím i nejnebezpečnější však byl — werwolf! 1)

1) werwolf = vlkodlak je z germánského wer—člověk a wolf—vlk. V některých archívních materiálech včetně nacistických se ovšem používá nesprávného přepisu Wehrwolf. Pozn. řeď

SENDERWERWOLF SPRICHT - PRVNÍ SVOBODNÉ DNY

Silnici z Police nad Metují, šplhající přes Pasy a opět klesající do roviny k Broumovu, lemovaly poškozené tanky, obrněné transportéry a převrácené náklaďáky. V lesích se válely pušky, samopaly, pistole, munice všeho druhu, pancéřové pěsti i ruční granáty. Také v ulicích Broumova zůstaly na každém kroku stopy panického ústupu nacistické armády. Na školním hřišti stálo několik vraků a kolem nich se povaloval různý vojenský materiál propletený barevnými dráty elektrických palníků a bleskovicí. Stačil jediný neopatrný pohyb — a... Bránu fotbalového hřiště střežila vojenská stráž. Na škváře i na trávníku stály vysoké hradby beden a bedniček s trhavinami, pancéřovými pěstmi a střelivem1). Dvě roty vojáků náchodskeno Strážního praporu je posbíraly v širokém okolí a svážely z náhodných polních skladišť, o která v týlu skupiny armád Střed rozhodně nebyla nouze.

Nadporučík Voznička s poručíkem Forbesem, velitelé 4. a 5. roty brou-movské posádky, hlásili posádkovému veliteli splnění posledních rozkazů:

vojenské stráže kontrolují celou pohraniční oblast, na Broumovsku probíhají prohlídky, při kterých vojáci společně s příslušníky Sboru národní bezpečnosti pátrají po ukrytých zbraních a vojenském materiálu. Zesílené stráže hlídkují u kasáren i na obvodu města. Na nádraží je připraven obrněný vlak Moskva, který před několika dny posílil tuto pohraniční výspu.

„Máme nějakou možnost vystřídat stráže v pohraničních vesnicích? Vojáci tam žijí nepřetržitě od 19. května, co jsme dorazili do Broumova. " Důstojník listoval v silné složce zpráv a hlášení posledních dnů. Do oken vily, kde bylo posádkové velitelství, dopadaly poslední sluneční paprsky.

„Pane majore, od rot jsme sotva schopni poskytnout výměnu za nemocné. A to nepočítám hlídky, které správní komise denně vyžaduje k různým prohlídkám a kontrolám. " Velitelé rot předložili připravené výkazy počtů.

„Ano, vím. Požádám náchodské velitelství o zesílení našich dvou rot. Hovořil jsem dopoledne s důstojníkem obranného zpravodajství. Situace ve městě se mu nezdá příznivá. Zdejší bezpečnostní orgány získaly zprávy,
1) jednoho letního dne v roce 1945 v broumovském skladišti kořistných trhavin a střeliva došlo nešťastnou náhodou k výbuchu, který si vyžádal životy několika vojáků místní stráže. že v Broumově nacisté něco chystají. Zařiďte, aby mužstvo věnovalo pozornost každé maličkosti! " „Rozkaz, pane majore! "

Na kalendáři se černala šestnáctka, červen 1945. Celý měsíc si posádka neodpočinula. Stravování v kuchyni umístěné v broumovském klášteře bylo dosud válečně hladové. Chyběly zásoby potravin, hraničními lesy se stále ještě potulovaly tlupy vojáků wehrmachtu i esesáci vyhýbající se zajetí. Několik nejagilnějších předáků NSDAP čekalo na výslech ve věznici okresního soudu na náměstí, ale další se volně pohybovali po městě. V Broumově a okolí začaly pracovat první továrny s českými národními správami. Schrollova textilka však zpracovávala poslední zásoby surovin. Dělníci v Mesapu u Meziměstí točili pro místní sovětskou posádku vytěrá-ky k vintovkám... Co jiného mohli dělat, když ve skladech nebyly jiné součástky než pérka, ozubená kolečka, segmenty a další díly pro časované zapalovače dělostřeleckých granátů.

„Sto tisíc bychom jich mohli vyrobit, pětadvacet tisíc je již smontováno, na zbytek máme součástky, " hlásil uctivě závodní inženýr československému kořistnímu důstojníkovi.

Skupina vousatých záložníků v plátěných uniformách Rudé armády intenzívně pracovala na nádraží. Pečlivě balila do beden cenný materiál, určený pro odvoz do SSSR jako reparace. Nacisté zavlekli do pohraničí v posledních měsících války z Německa zařízení celých továren, které chtěli zachránit před bombardováním. Před večerkou vousáči pochodovali kolem svých ubikací a zpívali si do kroku bojové písně let nedávné války.

V hospodách začali čepovat nasládlé broumovské pivo. Nacisté s bílými páskami na rukávech postávali za teplých letních podvečerů před domy. Jejich debaty se vždy stáčely k jedinému problému: kdy začnou odsuny? Když přecházel kolem nich voják či četník, Němci ztichli a ztratili se v chodbách domů. A právě tenkrát, v polovině června, kdy se velitel posádky radil se svými veliteli rot, vstoupil do jeho kanceláře pobočník.

„Pane majore, chce s vámi okamžitě mluvit rotný Uhlíř. "
„Čekám ho, ať vstoupí, pane poručíka"
S Uhlířem, který ód poloviny května organizoval městskou policejní stráž, spolupracovala místní posádka od prvních dnů. Tentokrát bylo zřejmé, že rotný, který neustále slídil po nacistech, získal nějakou důležitou zprávu.
„Pane majore, dnes v noci se mi podařilo zjistit, že v okrese pracuje nacistická ilegální organizace werwolf. "
„Gratuluji vám, rotný. Hned zavolám našeho zpravodajského důstojníka a pak nám řeknete podrobnosti. "

Snad právě na základě zprávy, kterou rotný Uhlíř v polovině června 1945 získal o nacistickém podzemí, se velitelství I. oblasti rozhodlo, že slabé dvě broumovské roty budou urychleně doplněny dalšími jednotkami. Posily pro Broumov získal pražský štáb po dohodě se zemským velitelstvím SNB. 22. června 1945 ve dvě hodiny ráno odjela ze smíchovského nádraží dlouhá vlaková souprava. Prapory bývalé zpravodajské brigády Toledo a Železo, bojovníci z pražských barikád, začlenění nyní do l. pluku Sboru národní bezpečnosti, dorazili do Broumova týž den těsně před sedmou hodinou večer. Bojový deník z jejich broumovského pobytu je bohatý na události.

23. června bylo zahájeno jednání s místním velitelem Rudé armády ve Waldenburgu. Zároveň byla zjištěna západní hranice polské zájmové sféry, probíhající na čáře Odra—Zhořelecká Nisa až k naším hranicím.

Dne 26. 6. se po 21. hodině dostavil do naší soupravy národní správce jednoho ze statků ve Velké Vsi u Broumova a žádal nás o zákrok. Pocházel z Dobrušky, vrátil se z koncentračního tábora a stal se jedním z prvních osídlenců v Broumově. Nyní rodinu i jeho samého ohrožují nacisté. Na místě zasáhla četa pod osobním velením velitele U. praporu. Dva zajištěné nacisty předali broumovské policii.

Dne 28. června 1945 o 0.30 hodině byla přepadena stráž u městské věznice v Broumově, kterou na požádání velitele posádky stavěl II. prapor. V součinnosti s místní posádkou bylo ihned zahájeno pátrání po pachatelích ozbrojeného přepadu.
Bylo velmi pravděpodobné, že tuto akci má na svědomí — werwolf!

DO PODZEMÍ

Prvního dubna 1945 se ozvala neznámá rádiová stanice. „Pozor, pozor! " oznamoval její hlasatel. „Posloucháte vysílání stanice werwolf. " Hlášení se snažilo vzbudit dojem, že vysílačka pracuje kdesi na obsazeném území Německa, v týlu spojeneckých vojsk (zatím však byla umístěna bezprostředně v blízkosti Berlína). Rozhlašovala, že pracuje pro novou nacionálně socialistickou organizaci. Jejím úkolem je prý boj proti nepříteli všude tam, kde vstoupí na německou půdu. „Nenávist nechť je naší modlitbou, msta náš bojový pokřik! " Těmito slovy aprílové vysílání končilo.

Werwolf patřil k nacistickým organizacím, o nichž existují dodnes jen neúplné, často zkreslené údaje. Několik podrobností se však přece jen podařilo zjistit z nacistických dokumentů, které po osvobození padly do rukou československým bezpečnostním orgánům. Nacisté se již na podzim 1944 velmi konkrétně zabývali myšlenkou boje v týlu spojeneckých vojsk.

Navazovali tak na plány Schellenberga a abwehru, uskutečňované od prvních nacistických porážek. Werwolf měl však pracovat na mnohem širší základně — každý nacista se měl stát po přechodu fronty záškodníkem.

Přípravu této akce organizovala složka konspirativně pojmenovaná Štáb pro zvláštní abwehr. Jeho činnost v Rheinsbergu, 100 kilometrů severně od Postupimi, řídil vysoký nacistický pohlavár Adolf Priitzmann, který si zkušenosti přivezl z Ukrajiny, kde dříve působil. Zprávy o přípravách k činnosti werwolfu docházely z celého německého území. Nás však zajímá především pohraniční oblast Československa. Zdejší werwolf organizovala skupina nacistů, kterou si vybral člen Schórnerova štábu SS sturmbannfůhrer Míiller. Se svými spolupracovníky obsadil nenápadný objekt v Liberci, odkud řídil přípravy werwolfu jak v Sudetech, tak na části území protektorátu. Některé dokumenty tuto oblast nazývají W-III. Počítalo se s tím, že zde bude bojovat několik tisíc nacistických teroristů — příslušníků SA, ale především hitlerjugendu, fanatických stoupenců nacistů, obvykle ve věku 15-17 let. Ty starší již spolykala fronta.

SS lágry Neveklov a Hradišťko dostaly rozkaz vycvičit několik set zá-škodníků, další se připravovali ve školách a kursech v Německu. Někteří v romantických Doksech — v Hirschbergu...

Teroristická škola v Doksech se usadila v budově původní školy SA. První dobrovolníci sem dorazili v polovině února 1945. Přijeli z různých oblastí pohraničí a vzájemně se neznali. Nadporučík Nugel a další instruktoři — důstojníci a poddůstojníci wehrmachtu i esesáci — jim předváděli nejrůznější zbraně, učili je ničit obrněná vozidla pancéřovými pěstmi i náložemi, střílet ze sovětských, britských i amerických kulometů a samopalů, používat trhaviny, ničit náložemi a minami mosty a jiné komunikační objekty. Vraždit dýkou i smyčkou drátu, orientovat se v terénu a procházet podle mapy desítky kilometrů neznámým terénem. Krajina byla pro podobné účely ideální. Teroristé werwolfu také pracovali s jedy, učili se otravovat vodu a potraviny. Živí nesměli padnout do rukou protivníka — tableta prudkého jedu měla zaručit jejich mlčenlivost.

V Doksech se vyškolilo několik desítek instruktorů werwolfu z celého pohraničí. O kapacitě ostatních středisek se zachovaly jen velmi nepřesné zprávy. V esesáckém výcvikovém prostoru na Benešovsku údajně vycvičili 600 mužů.

Když krnovská Bezpečnost počátkem července 1945 zatkla a vyslýchala tamějšího velitele volkssturmu Friedricha Stólzela, doznal, že i on prošel dokským kursem. Prozradil, že spolu s ním se školilo 21 dalších příslušníků volkssturmu z několika oblastí pohraničí — ze Zátce, Cukmantlu, Karlových Varů, Krnova, Trutnova a Broumova!

Vraťme se do Broumova, kde již v květnu 1945 pomaloval kdosi průčelí domu na náměstí runou werwolfu — znakem této ilegální organizace. Půl hodiny po půlnoci 28. června se připlížily na náměstí dva stíny. Pro brou-movské občany s bílými páskami sice platil zákaz vycházení, ale zatím jej nebrali příliš vážně. Protože pouliční osvětlení bylo nedostatečné, podařilo se oběma mužům proniknout až blízko k věznici. Odtud zahájili palbu, jeden z pistole, druhý ze samopalu ráže 9 mm — to se později zjistilo podle vystřelených nábojnic. Stráž ve věznici se však nezalekla a palbu okamžitě opětovala. Po krátké přestřelce útočníci v noční tmě rychle zmizeli.

Celá broumovská posádka na tento incident okamžitě reagovala. Byl vyhlášen poplach. Příslušníci SNB s vojáky obou rot během noci obsadili ulice, křižovatky a důležité objekty ve městě. Výpadovky k hranici střežily polní stráže. Osmačtyřicet hodin trvaly důkladné domovní prohlídky. Stovka podezřelých osob skončila v celách věznice. Výslechové protokoly skutečně odhalily několik stop k vlkodlakům. Zatčení nacisté přísahu mlčenlivosti nedodrželi; následovalo zatčení prvních příslušníků werwolfu. Po řadě let vzpomínal nadporučík Noha, velitel Železa, na odhalení jednoho ze sabotážních skladů. K božanovskému je dovedl mladý učitel. Nejistě chodil lesními průseky, ale pak přece jen nalezl větvičku upevněnou v koruně stromu. Odpočítal několik kroků a na místě, které určil, skutečně vykopali masivní bednu s trhavinami, zbraněmi, municí a vystrojí pro sabotáž-ní skupinu. Jiný podobný sklad měl prozradit řezník ze Sonova, který údajně velel místní skupině werwolfu. Zdálo se, že nacisté, kteří tyto sklady zakládali, patřili k mistrům maskování — zakopaný materiál neprozrazo-vala jediná viditelná stopa. Nad výkopy byly vzrostlé stromky, které maskovací přinesli z velké vzdálenosti.

Vzpomínky budou vždy subjektivní, lety do určité míry zkreslené a nepřesné. O broumovských nálezech však kromě pamětníků vypovídají rovněž archívní dokumenty: Hlášení pražské Komise vnitřní národní bezpečnosti z 25. července 1945, adresované ministerstvu vnitra, uvádí, že na Broumovsku se podařilo zneškodnit jednotku werwolfu Schilling1). Tato

1) Zřejmě patřila k větší skupině, které velel SS obersturmfuhrer Schilling; jeho tlupy byly na jaře 1945 vyškoleny v Kladsku a v červenci 1945 se je podařilo rozprášit v Orlických horách. skupina měla celkem 20 mužů. Velitel a jeho dva pobočníci přišli jako důstojníci wehrmachtu. Měli k dispozici rádiovou stanici a dobře vycvičeného radistu. Mužstvo jednotky Schilling pocházelo z řad volkssturmu, nacistické strany i z hitlerjugendu. V okolním kopcovitém, lesnatém terénu měli ve strmých srázech a roklích vybudovány čtyři sklady trhavin a munice. Zbraně skrýval každý z nich ve svém bytě. Ještě dříve, než tato jednotka dokázala zahájit teroristickou činnost, podařilo se ji do posledního muže likvidovat.

Zavítáte-li dnes do Polických stěn a navštívíte Hvězdu, odmění vás překrásný rozhled do broumovské roviny. Ze strání se tyčí nad vrcholky stromů vysoká, strmá skaliska. Kolem dokola je jen těžce schůdný terén. Turisté chodívají většinou po označených cestách; po strmých srázech stěn, hustě zarostlých křovím a houštinami, se prodírají jen lesáci a dřevaři s motorovými pilami. Rozhodně není vyloučeno, že tu na jaře 1945 nacisté zakopali mnohem větší množství materiálu pro své záškodnické skupiny, než se po válce podařilo odhalit. Po ukončení odsunu nacistů z pohraničí o něj ztratili zájem. Po příslušnících werwolfu zůstal jen tenký svazeček protokolů a soudních spisů. A legenda o tajných skrýších, zakletých ve svazích Polických stěn.

Ani sousední Krkonoše nebyly ušetřeny činnosti záškodníků. Příslušníci Gielova komanda — zřejmě součást akce Zeppelin — z hor v květnu 1945 zmizeli. Vlkodlaci naverbovaní z hajných, dřevařů, boudám a ostatních obyvatel Krkonoš zůstali. Obsazení Krkonoš našimi jednotkami patřilo k nejsložitějším problémům na Trutnovsku.

Sedmnáctého května 1945 se k horám vysunula první tykadla — 3. rota pluku Český ráj, které velel nadporučík Vachata, obsadila Maršov. Brzo byl tento revoluční útvar přejmenován na 22. pěší pluk. 1) Zápis ve válečném deníku I. praporu 22. pěšího pluku z l. června 1945 svědčí o skutečnosti, že obsazení Krkonoš nepatřilo ani v následujících dnech k snadným úkolům:

„Jednotky 1/22. praporu vzhledem k rozsáhlosti prostoru naprosto nestačí vše obsáhnout, hlavně pokud se týče sběru cenného válečného materiálu. Proto byl podán na velitelství sboru návrh, aby do prostoru Svoboda—Janské Lázně—Maršov—Pec byl vyslán celý prapor o 4 rotách a k obsazení hranic od Obří boudy do prostoru Vízová 2 pěší roty. "

Předcházejícího dne 2. rota praporu navázala poprvé styk s polskými pohraničníky — v 19.30 hodin obsadila Horní Malou Úpu. V osmatřicátém

1) Tato jednotka chránila Krkonoše před nacistickým vpádem již v osmatřicátém roce. roce patřily hory k horké půdě pohraničí. Nacisté z Horní Malé Úpy přepadli v září 1938 s německou výzbrojí a páskami freikorpsu na rukávech celnici u přechodu na Pomezních boudách. Ani v pětačtyřicátém se tu nežilo příliš bezpečně. Podle zprávy hlavního velitelství SNE z 19.7.1945 přepadla asi dvacetičlenná tlupa, zřejmě příslušníci werwolfu, kasárna polské pohraniční stráže. V oknech a před dveřmi budovy vybuchlo devět ručních granátů. Střepiny jednoho z nich zranily polského pohraničníka. Podle krvavých stop ani útočníci neunikli beze ztrát — svého zraněného společníka však odtáhli do bezpečí.

„Roty provádějí nařízené úkoly, tj. vysílají úderné skupiny do obcí přikázaného prostoru a kontrolují provádění vydaných vyhlášek vojenské a civilní správy. Zatčeny byly 3 osoby, " uvádí dále válečný deník. Co námahy, vyčerpávající dřiny je skryto v tomto jediném krátkém zápise. Vojenský materiál rozptýlený v širokém okolí se musel soustřeďovat a svážet. Bylo nutno střežit a eskortovat německé válečné zajatce, odvážet z krkonošských hotelů zraněné německé vojáky (na sklonku války se jich tam léčilo mnoho tisíc). Přitom německé obyvatelstvo dosud nenosilo viditelné označení — bílé pásky. Zejména na venkově při domovních prohlídkách a hlídkování v lesních masívech hrozilo nebezpečí přepadení doslova na každém kroku.

Červencové hlášeni KVNB Praha sdělovalo, že v Peci pod Sněžkou bylo zatčeno 5 příslušníků nacistického podzemí. Zbytek organizace, ve které působily rovněž dvě ženy, se však již nepovedlo vypátrat. Přímo v okresním městě Trutnově pracovala organizace werwolfu označená jako Remke. Její velitelé a část příslušníků prošli výcvikovým střediskem werwolfu v kladských lázních Reinerz. Bohatý úlovek se podařil příslušníkům SNE v Chvalči na Trutnovsku. 14. srpna 1945 zatkli patnáctičlennou skupinu werwolfu, které velel Heinrich Altenberger. Byla vyzbrojena 12 puškami, 5 pistolemi, lehkým kulometem a měla k dispozici velké množství trhavin.

O hajném Sagasserovi z Pece pod Sněžkou se ledacos povídalo. Když vznikl v roce 1938 v Hirschbergu na pruské straně hor prapor freikorpsu a jeho skupiny operovaly v týlu československé obrany, hajný prý zprostředkovával neselhávající spojení — znal v horách kdejaký chodník, každou stezku. Po květnu 1945 se však choval naprosto nenápadně. Na frontu ho nepovolali, nikam před skončením války nezmizel, a nebyl proto v podezření, že by se připravoval pro budoucí činnost ve werwolfu. Obcházel svůj revír a svědomitě jej spravoval. Nová lesní správa ho chválila jako obětavého pracovníka.

Když se na Trutnovsku a v Krkonoších objevily výrazné plakáty, oznamující, že 19. srpna 1945 zavítají do Svobody nad Úpou na velkou národní slavnost náměstek předsedy vlády Klement Gottwald s ministrem školství Zdeňkem Nejedlým, stanice SNB okamžitě zesílila sledování podezřelých osob. Předpokládala, že krkonošský werwolf bude chtít využít příhodného okamžiku k teroristické akci.

Dva dny před příjezdem hostí vyšel hajný Sagasser na pravidelnou pochůzku do hor. Neunikl však pozornosti hlídky, která ho již několik dnů sledovala. Šel jako obvykle ke hřebenům, ale nakonec se opatrně rozhlédl, sešel z pěšiny a zamířil do stráně. Dalekohledem hlídka rozeznala, jak se shýbá, vybírá něco z maskované skrýše a ukládá do připraveného tlumoku.

Necelý kilometr před Janskými Lázněmi se na zpáteční cestě setkal s neznámým mužem. Beze slova spolu sestupovali do údolí. Hlídka jim šla v patách a právě v tom okamžiku jeden její člen ztratil na kluzkých kamenech rovnováhu. Kamenná suť se řítila ze stráně. Oba muži okamžitě po svých pronásledovatelích vystřelili, ale hlídka rovněž zahájila palbu. Sagas-serův společník s pronikavým výkřikem uskočil do houštiny a zmizel, hajný již nevstal. Když k němu s namířenými samopaly došli, byl mrtev. V tlumoku nalezla hlídka tři hranaté tříkilogramové nálože tritolu a deset „stogra-movek" — slušné množství trhavin, umožňující nebezpečnou diverzní akci. Mimo to měl Sagasser u sebe ruční granát a automatickou pistoli.

U mrtvého našli útržek papíru s následujícím vzkazem: „Die Minister kommen am 18. 8.45. Alles vorbereitet! Heil! Fritz Sagasser! "

Nikdy se nepodařilo zjistit, komu vzkaz patřil, ani se neprozradilo, který krkonošský most či můstek měl pod přijíždějící delegací vyletět do povětří. Hajný Sagasser si vzal své tajemství do hrobu.
Na podzim 1945 nastal již v Krkonoších klid. Na činnost werwolfu se v žádném dalším případě nenarazilo. Nacistické podzemí zaměřilo svou činnost jiným směrem — dnes by se dalo říci, že sáhlo k ideologické diver-zi. Například počátkem listopadu se zjistilo, že Alfréd Erben, přidělený na práci do Miletína, rozdává svým známým německé národnosti jakýsi leták. Brzo se podařilo jeden z opisů zachytit. Když příslušníci SNB na velitelství v Hořicích 8.11. 1945 zatčeného Erbena vyslýchali, tvrdil, že 3. listopadu, kdy obdržel povolení obstarat si ve svém bytě šatstvo a obuv pro rodinu, nalezl na cestě do Vyžnova německo-anglický leták, který pečlivě slepil, opisoval a rozšiřoval mezi ostatními Němci. Bezpečnost však předpokládala, že jde o připravenou agitační kampaň mezi nacisty, a ne o náhodný nález. Znění letáku to potvrzovalo:

„Všem Němcům ve Slezsku a v Čechách!
Obracíme se na vás. Naše sdělení mají vám opět dát odvahu, kterou jste v poslední době ztratili. Myslíte si, že se o vás nikdo nestará. Ve skutečnosti je to jiné. Amerika, země svobody, vede válku dále, aby dala světu jinou. tvářnost. Svoboda je náš nejvyšší příkaz. Chceme také dále bojovat proti utiskování Poláky a Čechy. Tyto národy myslí, že svůj domov vybudují na teroru a útisku. To se klamou. Budou prožívati totéž co Hitler a jeho společníci. Válka není ještě u konce. Den, kdy musí býti Slezsko vyklizeno, jest již stanoven. Když je Slované do určené hodiny neopustí, budou vesnicemi projíždět americké tanky a nezastaví se ani před Varšavou a Moskvou. Učili jsme se z Hitlerových chyb, ale ještě to není tak daleko. Každý se postarej, aby bylo naše sdělení ihned jakýmkoli způsobem rozšiřováno. V každém městě a mnoha vesnicích jsou naši důvěrníci, kteří vás poučí o politické situaci. Vaši mužové a synové, kteří jsou v našem zajetí, nebudou ještě propuštěni, protože by jinak museli bojovat zase pod nepřátelskými prapory, čehož je chceme ušetřit. Nestarejte se o ně, vede se jim dobře. "
Na letáku chyběl podpis. Snad si jeho čtenáři měli sami vybrat, kdo k nim líbivými slovy promlouvá, i když není vyloučeno, že šlo o chytrou provokaci nacistického podzemí.