Werwolf v Čechách-pokus o partyzánskou válku nebo parta zbabělců

“Na Ústecku byla formována organizace Werwolf, a to z chlapců činných v Hitlerjugend, praporu 602, a děvčat z BDM (Bund deutschen Madel), Svazu německých dívek, podžupy 602,“ informuje nás ústecký historik PaedDr. Jan Havel, který se sudetoněmeckým werwolfem na Ústecku podrobně již léta zabývá. “Jednalo se o mladé lidi ve věku 16-29 let. Podmínky pro bojové začlenění mladých byly vytvářeny již během roku 1944 výcvikem takzvaných Kriegs-Einsatzfuhrerů-vedoucích pro válečné nasazení. “ Ti byli vycvičeni v zacházení s pěchotními zbraněmi a stali se tak opěrnými články sítě Werwolfu, který se formoval od března 1945.
“hlavním organizátorem Werwolfu byl vedoucí praporu 602 Hitlerjugend, tehdy třicetiletý Heinrich Winkler, který měl menší válečné zkušenosti z tažení Wehrmachtu ve Francii. Řadoví členové Werwolfu procházeli výcvikem se zbraněmi až do kategorie lehkého kulometu a s výbušninami. Výcvik probíhal v Územní sportovní škole hitlerjugendu v zámku v ústecké čtvrti Krásné Březno. Vedli jej vojáci s válečnými zkušenostmi z jednotek Wehrmachtu, SS a válečného námořnictva, kteří se vrátili z fronty jako invalidé a nebyli schopni dalšího frontového nasazení. Nebo vojáci, léčící si zranění v ústecké nemocnici. “
Jan Havel dále říká, že titoinstruktoři se střídali v poměrně rychlém sledu. Současně s výcvikem byly budovány bojové tábory, jakož i skladiště zbraní a potravin-většinou ve výše položených místech Labských vrchů, Českého střehohoří a Krušných hor, a to v počtu asi 15 lokalit. Jednalo se o místa odlehlá v tehdejším smyslu komunikačních tras a dopravních prostředků, dnes dosažitelná z Ústí nad Labem osobním automobilem většinou do 30 minut. Dívky byly dislokovány samostatně v obci Krásný les, ležící v Krušných horách těsně u bývalé československé hranice, ubytovány byly v místním zámečku, který na začátku nacistické éry posloužil jako shromaždiště židů deportovaných z ústeckého okresu. První jednotka rudé armády dorazila do Ústí nad Labem 8.5.1945 – šlo o tankový průzkum. Pak se zde pohybuje fronta a definitivně byly město a okres osvobozeny 9.5.1945 odpoledne druhosledovými jednotkami Rudé armády: 97. gardovou a 389. pěší divizí 1. ukrajinského frontu.
“bojovníci Werwolfu sice čekali ve svých táborech, ale selhalo jejich vedení: vedoucí praporu 602 Hiterjugend Heinrich Winkler se svou sekretářkou a jeden z jeho zástupců nadporučík Kurt Danielovski uprchli na motocyklech DKW 350 ccm s finanční hotovostí praporu na západ. Nebyl nikdo, kdo by vydal povel k zahájení boje, a tak se osazenstvo bojových táborů přibližně do 11.5.1945 rozešlo, většinou do svých domovů na Ústecku. Jistou kuriozitou mezi místními werwolfy bylo asi 30 patnácti až šestnáctiletých německých chlapců ze Spiše na Slovensku, kteří pobývali na Ústecku jako učňové na výrobní praxi a byli zverbováni k bojovému nasazení, přestože se zbraněmi zacházet neuměli. V noci z 11. na 12. květen odcházejí z bojového tábor směrem k Ústí, obtíženi pancéřovými pěstmi. Jaký byl jejich další osud se ale nepodařilo zjistit.
Někteří z mladíků se v nových podmínkách československého státu snažili seberealizovat podle svých zájmů nebo dobrodružného založení, bez ohledu na skutečnost, které straně slouží (zřejmě už ani nešlo o to, aby se vetřeli do československých nebo spojeneckých služeb s cílem splnit záměry werwolfu). “Tak například sedmnáctiletý Erwin Holube, radioamatér, zůstal na pracovišti vysílače, který zprvusloužil potřebám Werwolfu a od dnů českého povstání fungoval jako zařízení ústeckého revolučního národního výboru. Instruktorovi Werwolfu a vedoucímu jedné z jeho skupin, třiadvacetiletému Herbertu Assmannovi, se dokonce podařilo získat statut antifašisty a vykonávat službu ve strážním oddílu ústeckého revolučního národního výboru, měl právo nosit palnou zbraň a používat služební vozidlo. Sedmnáctiletý Rolf Rothauser byl zase ústeckým revolučním výborem v den osvobození 9. května 1945 přidělen jako řidič komisaři Rudé armády. Pak pracoval u hasičů, což bylo jeho hobby a specializace již v Hitlerjugend.
Historik Jan Havel dále říká, že po skončení války se na územích Československa, kde německé obyvatelstvo převažovalo, stal Werwolf strašákem, protože symbolizoval možnost odboje Němců. Vyhláška Okresního národního výboru v Ústí nad Labem z 26. května 1945 kvalifikovala činy werwolfů jako hrdelní zločiny. Smrtí měl být potrestán i ten, kdo by o činech werwolfu věděl a neoznámil jejich jména, či je neohlásil do 24 hodin poté, co se o nich dověděl. Tento psychický tlak přinesl výsledek. V Mariánské skále, ohraničující východní okraj centra města, se nacházel štolový protiletecký kryt. V posledních dnech války sloužil jako jedno z výzbrojních skladišť Werwolfu a coby stanoviště jejich vysílačky, kterou bylo možné na Ústecku poslouchat přes běžný rozhlasový přijímač. Jak již bylo uvedeno, celé zařízení převzal v českém povstání 8. května od německého vrchního starosty revoluční národní výbor a vysílací studio bylo po revoluci používáno k vysílání informací a organizačních pokynů pro obyvatelstvo.
“Zařízení střežila malá jednotka Československé armády. Vojáci strážní jednotky byli neukáznění a dlouhou chvíli si krátili střelbou na náhodné cíle v okolí. (Podle sdělení českého vedoucího vysílače jim třeba roztřelili porcelánový izolátor antény a ta spadla na neizolované elektrické vedení. ) Začátkem června 1945 byl jeden z vojáků strážní jednotky nalezen u vysílače zastřelený. Podle dostupných pramenů nelze identifikovat, zda šlo o teroristický čin německého podzemí, nebo o nešťastnou náhodu, či o cokoliv jiného. “ Československé bezpečnostní orgány však reagovaly tak, že pozatýkaly 50 německých mužů bydlících v okolí vysílače. “Za této napjaté situace šestnáctiletý bývalý scharfuhrer Hitlerjugend Jiří Urbík, který v rajónu, kde byla razie provedena, rovněž bydlel, zašel v doprovodu svého otce (oba se opět začali hlásit k české národnosti) na velitelství policie a policejnímu komisaři sdělil některé údaje o organizaci Werwolf na Ústecku. Policejní komisař tomuto sdělení zprvu nevěnoval přílišnou pozornost, ale 26. června 1945 mladistvého Urbika znovu předvolal k výslechu a poté zatknul. Z jednoho protokolu, který byl sepsán s Urbikem měsíc po zatčení (25.7.1945) je patrné, že byl schopen československým bezpečnostním orgánům poskytnout informace o 40 příslušnících Hitlerjugend, z nichž někteří zcela určitě byli příslušníky Werwolfu. Po zachycení těchto stop zahájil ústecký Úřad národní bezpečnosti zatýkání. Zatčeno bylo celkem 45 podezřelých osob. “
Historik Jan Havel dále říká, že z výpovědi zatčených před československými vyšetřujícími orgány vyplývá, že jsou svědectvím zbabělosti a denunciace. Nadřízení svalují vinu na podřízené, podřízení na nadřízené, udávají se vzájemně milenci, vyslýchaní sdělují jména členů a podrobnosti o tajné organizaci kompletně, mnohdy doslova horlivě. Pokud lze, uvádějí svůj český původ, počešťují svá jména (Gustav Wilk je opět Vlk, Petr Kadletz je opět Kadlec, Z Heinricha Pragera je Jindřich, z Ernsta Flugela Arnošt atd. ) “Jen v jednom případě vyjádřil zatčený příslušník Werwolfu, dvacetiletý rolník Walter Paul, připravenost plnit úkoly organizace i v mírové době a za existence československého státu. Součatně vyjádřil hrdost na své vyznamenání Železným křížem II. třídy a na medaili za zranění utrpěné na východní frontě v Sovětském svazu.
Rovněž v jednom případě prý došlo i k odporu při zatýkání, byť jen pasivnímu: jeden ze zástupců vedoucího praporu Hitlerjugend 602 Willy Lorenz z Ústí nad Labem byl při pokusu o útěk zastřelen. Převážná většina příslušníků ústecké organizace Werwolf byla propuštěna z vazby či vězení během roku 1946 a neodkladně odsunuta do některé z okupačních zón Německa. “Snad nejdéle vězněným, dokonce snad i déle než hlavní obvinění, byl Rudolf Rothauser, zatímco ostatní se k členství v organizaci Werwolf přiznali, Rothauser se stal vyšetřujícím orgánům zřejmě podezřelý tím, že stále tvrdil, že s Werwolfem nemá nic společného, že po válce byl pouze u hasičů. Obžaloby byl zproštěn až 11. dubna1947.“ Podle Jana Havla je do jisté míry paradoxní, že členové organizace Werwolf byli potrestáni hlavně držením ve vyšetřovací vazbě, svou roli jistě sehrálo i to, že šlo ve značném počtu o nezletilce, zatímco nejpřísnějších trestů se dostalo plnoletým osobám na činnosti organizace nezúčastněným. A sice těm, na jejichž pozemcích werwolfové ukryli zbraně a výbušniny. Například Franz Lill z Dolních Zálezel byl zlikvidován během pětiměsíční internace v ústeckém internačním táboře. “Když vojáci Československé armády a příslušníci Finanční stráže objevili dvě skladiště zbraní a munice v obci Krásný Les, zastřelili pět obyvatel, kteří byli vlastníky pozemků, na nichž byl materiál ukryt, a některé další zatkli. Poté shromáždili obyvatelstvo vesnice, vybrali z nich říšské státní příslušníky, státní a veřejné zaměstnance, důchodce a rodinné příslušníky popravených a zatčených, vyvedli je za státní hranice, která vede za obcí, a vykázali do Německa. Tři lidé, kteří se tajně vrátili, byli zastřeleni. “
Tehdejší metody československých orgánů byly mnohdy drastické, nicméně však účinné, takže ani následně vůči novým československým strukturám na Ústecku Werwolf žádnou akci nepodnikl. “A tak snad ještě někde v krajině čeká na hledače pozůstatků z druhé světové války, kteří jí procházejí s detektorem kovů, nějaké to neprozrazené skladiště Werwolfu, ale pozor, ve výzbroji ústeckých werwolfů byly i skleněné antimagnetické miny! “ varuje historik Jan Havel.

Převzato z časopisu:
Zbraně a náboje 8/2005
Napsal: Jiří Knotek
Foto: Archív Jana Havla, Ilja Čtvrtečka, Z a N, archív BEDA



Heinrich Winkler – vedoucí praporu 602 Hitlerjugend v Ústí nad Labem v uniformě Oberstamfuhrera.

Ústecký historik – Paed Dr. Jan Havel

Winkler v uniformě Wehrmacht – pravděpodobně v době Francouzského tažení

V bývalém zámečku, dnes ruině, v Krásném lese byl zvláštní tábor příslušnic Werwolfu.

Walther P38 patřil mezi nejlepší pistole 2.světové války. Stejně jako Walther PPK ( zmenšený ) náležel do výzbroje Werwolfu.

V tomto traktu zámečku v Krásném Březně byla škola Hitlerjugend.

Zámek v Krásném Březně na historické fotografii.



A poslední fotku jsem objevil ve staré publikaci, která se také zabývala okrajově werwolfem. Stálo u ní: Přípravy vlkodlaků na záškodnický boj v týlu spojeneckých vojsk, bedna se zbraněmi, objevená již po válce.