Werwolfové

Werwolf. Vlkodlak. Mýtické zjevení, napůl člověk, napůl šelma, která se živí lidskou krví. V germánské mytologii se vyskytuje odedávna, v moderních dějinách se werwolfové objevili přesně před 60 lety, jako poslední prostředek záchrany „věčné“ Velkoněmecké říše.
Nová úderná síla dostala oficiální název Werwolf. Kdo ale byli ti werwolfové co v minulosti škodily nepřátelům Německa? Odpověď najdeme v nevzhledném vydání knihy Der Werwolf tuctového německého spisovatele Hermanna Lönse. Příběh vypravuje o selské domobraně v severním Německu, která se v roce 1623 během třicetileté války postavila na odpor žoldákům. Masového vydání se sice autor nedožil, padl už v září 1914 jako dobrovolník u francouzské Remeše, ale určitě ho muselo ve Valhale blažit, když viděl, jak tiskárny třicet let po jeho smrti, v čase totálního nedostatku papíru, chrlí milióny výtisků jeho knihy. Málokdo ví, že počet exemplářů tehdy dokonce překročil náklad Hitlerova Mein Kampfu. Čím se stala ta kniha tak populární? Stačí nahlédnout do románu, jehož hlavní hrdina se jmenuje Wulf: Žádný z vojáků neodešel se zdravou kůží. Jeden z nich křičel: smilování! Maminko! Ani to mu ale nepomohlo-dobili ho za křiku: Mladá kočka také škrábe! …. A když pak jejich těla visela na stromech a přišel vítr a mrtvoly rozhoupal, werwolfové se smáli: Ty zvony dneska ale pěkně zvoní!
Kniha Hermanna Lönse se v propracovanému systému Goebbelsovy propagandy stala morální učebnicí novodobých německých partyzánů. Mytický náboj tohoto spolku je zřetelný například ze zprávy důvěrníka československé zpravodajské služby, která popisuje obřadný způsob přijímání werwolfu. Každý adept, ať muž, či žena, se musel nejprve rituálně umýt. Velitel teroristické buňky pak otevřel bibli a vedl nad jejími stránkami malé politické školení. Pak vyzval zájemce, aby přistoupili a dali ruku na bibli. Místo slavnostního slibu však nejprve přes ně dostali tři rány olověným obuškem. Pak jim ještě opálili ruku nad ohněm a vrazili pod nehty třísky. Teprve když to všechno vydržely, mohli složit skutečný slib, dostali krycí jméno a byli odesláni do tajného výcviku.
Záhy se však objevil nečekaný problém. Mnozí vytypovaní dobrovolníci odmítali vstoupit do organizace, která by podle jejich mínění nebojovala čestným způsobem tváří v tvář. Absolventi se v několikatýdenních kursech učili šifrovat, vyhazovat do povětří vlaky, budovy a mosty, zacházet se zbraněmi potenciálních protivníků, falšovat dokumenty. Velký význam se kladl i na výcvik v tichém zabíjení a zvláště na maskování. Základní organizační jednotkou byly malé skupinky, většinou čtyřčlenné, které byly cvičeny pro operace v prostoru, jejž velmi dobře znaly. Taktika byla jednoduchá, při spojeneckém postupu se nechat „přejít“ frontou a pak se stáhnout do lesů, kde už předtím byly vybudované podzemní bunkry. Cesta k nim byla vytrasována jen stopařskými značkami-jeden z werwolfů zajatých v Teplicích nad Metují zavedl policisty k tajnému skladu až po několika hodinách toulání v lesích a skalách, při kterém pečlivě odpočítával kroky a směr určoval například podle drobných smrkových větviček přivázaných do korun listnáčů vysoko nad zemí. Z těchto základen měla v noci podnikat komanda útoky na vojenské, ale i civilní cíle v týlu spojenců nebo vraždit své krajany, kteří se provinili kolaborací s nepřítelem. Přes den se pak werwolfové měli v civilních šatech a s falešnými dokumenty potulovat po vesnicích a sbírat zpravodajské informace.
Přihlédneme li k úsilí a nákladům vynaloženým na výstavbu jednotek werwolf, byla jejich bojová efektivita na západní frontě překvapivě nízká. Byla to způsobeno jednak rychlým postupem spojenců a také tím, že se Němci dokázali s faktem, že budou poraženi od „civilizovaných“ národů, smířit spíše než s myšlenkou porážky od slovanských „podlidí“. Situace werwolfu v tzv. Sudetech se od budování teroristických skupin v Porýní značně lišila. Začala sice o něco později, ale zato důkladněji. Ostatně i poslední bojový rozkaz velkoadmirála Donitze v květnu 1945 výslovně werwolfům přikazoval složit zbraně na západě, „protože to poškozuje náš národ“, ale o konci bojů proti Rusům, Polákům a Čechoslovákům v něm nepadlo ani slovo. Ačkoliv se kvartýrem pro velitelství Werwolfu stal Reichenberg-Liberec, nekorunovaným hlavním městem sudetských vlkodlaků se stalo Ústí nad Labem. V jeho okolí vzniklo hned několik velkých výcvikových center. Organizace se v Ústí začala vytvářet v březnu 1945 převážně z řad Hitlerjugend a Svazu německých dívek, výcvik vedli zkušení frontoví vojáci. Zároveň se v kraji budovala skladiště zbraní v odlehlejších místech Labských pískovců, Českého středohoří a Krušných hor. konec praporu byl ovšem neslavný. Zatímco stovky mladých nacistů odešly koncem dubna do připravených táborů, jejich velitel 8. května uprchl se svou sekretářkou a vojenskou pokladnou. Protože mladí Sudeťáci nedostali očekávané rozkazy k boji, většinou se v dalších dnech rozešli domů. Výjimkou byla skupina třiceti německých Slováků, kteří v noci z 11. na 12. května odešli na přepad Ústí, ale jejich osud je neznámí. Další werwolfové bojovali v květnových dnech proti americké 1. pěší divizi v údolí Ohře na Karlovarsku.
Bylo by ale mylné poválečnou činnost werwolfu podceňovat. Po skončení Pražského povstání vyrazilo na sever několik bojových vlaků a autokolon s úkolem obsadit historické československé hranice. Na území bývalých Sudet byly často napadány palbou ze zálohy. K bojům došlo v Podmoklech na Děčínsku a Teplicích. Ve Vejprtech byla zapálena ruská vojenská nemocnice i s pacienty. Nálože explodovaly v Broumově, Bruntále a na děčínské poště. V poslední chvíli se podařilo zlikvidovat v Krkonoších jednotku werwolfu, která se chystala v létě 1945 pumový útok na vládní delegaci v Peci pod Sněžkou. Útoky ze zálohy na české policisty, vojáky, a dokonce i samotné Němce prosluli nacisté z obce Tocov v Doupovských horách. Ve skalách Lužických hor v květnu a v červnu zase řádily tak silné skupiny dezertérů vedené místními werwolfy, že proti nim musela kromě finanční stráže zasáhnout naše i Rudá armáda. V Liberci bylo ještě v roce 1946 před odsunem Němců zavražděno několik českých policistů a německých antifašistů. Silnou pozici měli werwolfové i v Broumovském výběžku, kde ostatně došlo už v září 1938 k velkým bojům s předchůdcem werwolfu-Sudetoněmeckým freikorpsem. K největšímu teroristickému útoku těchto jednotek došlo v Ústí nad Labem ve skladišti vojenského materiálu v Krásném Březně, jen několik metrů od bývalé školy werwolfu. Obrovský výbuch nejen zabil na místě desítky lidí, Čechů a Němců, ale zničil velké zásoby strategického materiálu. Paniku, která vznikla a jež se stala příčinou pogromu na místní Němce, musela uklidňovat armáda. O tomto incidentu informovala i tajná vysílačka werwolfu, která vysílala až do konce léta 1945, kdy byla zlikvidována Američany na bavorské straně Šumavy. Jen v srpnu a září 1945 naše bezpečnostní orgány zajaly při bojových akcích skoro dvě stě vesměs mladistvých werwolfů a odhalily dvacet tajných skladišť zbraní. Tato fakta jasně svědčí o tom, že československé pohraničí bylo místem nejmasovějšího výskytu werwolfů na Němci okupovaných územích a bojová aktivita tady mnohonásobně překračovala záškodnické akce proti Američanům, nebo dokonce i Rusům v jejich okupační zóně.

Převzato a zkráceno z časopisu Reflex č. 17/2004
Napsal: Petr Blahuš
Foto: z knihy Vlkodlaky kryje stín (Roman Cílek, Jiří Fabšic 1968)