Wetcháč

Mrzlo, ale nikde kolem „nepraštělo“. Naopak. Vločky dopadaly na křivky kopců, hladily konce větví jehličnanů, pohřbívaly spadlé listí buků, olizovaly kmínky náletů různých křovin. Nebýt chladu, tohle by se prostě nemohlo udát. Nestalo by se to… Křupal jsem podrážkami bot do bílého moře a stoupal výš a výš. Uvědomoval jsem si, proč jsou andělé, stejně jako nevěsty - v bílém. Svým způsobem vše nebezpečné, protože zhřešit, umrznout, nebo se splést, je tak nasnadě.

Vítr spal. Nebo byl jinde. Stopy zvěře scházely. Dobře vám, obyvatelé lesa. Honáci a nimrodové mají mrazem stažené žaludky a stávají se opravdovou „zvěří“.

Cesta, ta lesní, tvrdá jako kámen. Nebo jako diamant? V období krátkých nohavic a triček bez rukávků úplný prales. Zelený, prosycený komáry, šneky, žabkami, květy podhoubí praváčků, sladkostmi v podobě rudých malin a protikladu černých ostružin. A u země v kraji mechu a šťovíku kuličky borůvek. Sem tam pak nějaký to nález, starý jedno jak. Vždy euforie, adrenalin, představy, dřina kopací, kolikrát doma po dřině čistící nález překvapující... Je klid. Je zima.

A potom konečně po výstupu do smrtelného kopce náš (já a brácha) „Ardénský lesík“. Sice Vysočina, ale „náš“. Nevydal nic převratného, ale Genius Loci… včetně předmětů, které někteří odpálkují rýčkem do prostoru... Vše jsme si vzali domů, protože jakýkoliv šrot má svoji historii přece!

Není potřeba litovat, že je náš „Ardén“ do příštího jara pokryt sněhem. Není potřeba litovat, že „hůlka“ zůstala doma a baterky vyjmuty také spinkají. Však na vše další přijde taky čas. Snad.

Podivná vycházka. A stojí za to, protože očka nesměřují k hůlce, uši neposlouchají signál a mozek vnímá tisíce jiných věcí, které mu během „hledání“ tak nějak unikají.

I tak je z prostoru kolem cítit historie. A člověk přemýšlí při každém kroku, po čem to vlastně asi botami obalenými sněhem jde. Co všechno spící a zamrzlá půda chystá pro příští rok. Jaká to tajemství vydá, k čemu člověka přivede... I kdyby nic, snem zůstává lehnout na zem, foukat kouř z cigaret či doutníku, nebo jinak, a koukat do korun mocných stromů. Obdivovat mezi listy nenahraditelnou modrou oblohu, sem tam mráček v barvě šlehačky, nebo se nechat skrápět letním deštíkem.

Přátelé, nálezy jsou jen třešnička na dortu. Važme si života, přírody, važme si sebe sama, rodiny, světa, historie, všech hrdinů a taky se pokusme na chvíli zastavit, zamyslet se a nad lec jakou hovadinou mávnout rukou... Nechci být „mentor“, ale mysleme i na příští generace, takže co nejvíce informací o nálezech archivovat, dokumentovat, třebas i předat našim dětem, které se možná budou tvářit otráveně, ale na „disku“ v mozečku to budou mít navždy uložené... Ať to pípá...

Pěkné Vánoce, Silvestr přeje Wetcháč