Z neznámých soukromých sbírek a archívů (2)

"PRACH JSI A V PRACH SE OBRÁTÍŠ. " Díl (1)
Epidemie a zadaný mně termín byl příčinou, že jsem stal donedávna součástí mikrosvěta, kde se doopravdy zastavil čas. Dlouho jsem ten níže zde popsaný předmět bez povšimnutí míjel. Stejně tak, jako desítky jiných podobných exemplářů tam v té vile všude okolo uložených. Po léta opuštěných na jednom a téže místě. Kam je kdysi dávno někdo položil a zapomněl na ně. Naprostou většinu z nich netknutých, proto postupně pokryla souvislá vrstva prachu...
Až vloni v listopadu takřka o půlnoci za svitu měsíce v jeho modrostříbrném úplňku jsem stoupal po tmavém schodišti vily do jejího patra. Všiml jsem si rovných měsíčních paprsků procházejících dovnitř oknem. Magické "mrazivé" světlo přímo směřovalo, bodově a tajemně osvětlovalo starožitný skleník. Jak jinak, i ten byl tehdy ještě plný starých knih. Umístěný byl v patře mezi dveřmi, do mojí permanentně vytápěné "badatelny" a sousedního mrazivého podkrovního pokojíku pro hosty. Krom několika kabinetek v dobových rámečcích a dalších drobností na skleníku. Vyjímala se uprostřed tohoto měsíčního svitu stará pomačkaná R-U důstojnická kape (képi, tschako = plátěná čepice s koženým štítkem) pocházející podle dracounového označení s iniciálou "K" z konce Velké války. Její zaprášení a zašlost v dopadu měsíčního světla vyvolalo dojem, že je v tom lesku jakoby ulita z matného tmavě šedého sterlingového stříbra? ! Unavený a zmrzlý z celodenní dřiny si tiše říkám: "Co mně asi chceš právě nyní sdělit, že na sebe takto upozorňuješ? " Ještě než jsem jí vyjmul z jejího letitého zaprášeného místa, vyfotil jsem si jí tam.
V kamny vytápěné vedlejší místnosti na psacím stole, kde bylo moje badatelské pracoviště, rozsvěcím stolní lampu. Identifikuji képi podle knoflíků jako dělostřeleckou. A Hleďme! Stejně jako u naprosté většiny zdejších archiválií. I tento exponát má rovněž u sebe uloženy další k němu podpůrné informace! Je tu v jejím tapecírungu zastrčen: 1) Složený starý papírek s umně rukou psaným textem: "(škrtnuté) Oberleutnant (nadepsané) Hauptmann Gottlieb KUBISTA, K. u. k. Festungsartillerieregiment 4. - Graf Colloredo Mansfeld, 6. Feldcompanie, Pola". 2) Privátní kabinetka (ateliér V. Dašek, Úpice) R-U kapitána v polní uniformě praktičtějšího vzoru. Nošeného v druhé polovině Velké války. Na hlavě má důstojník naprosto stejný typ képi. (Že by to byla ona, ta zmrzačená, co leží právě na stole přede mnou? ! ) 3) Malá obálka s navštívenkou Zdeňka Čeňka Lobkowitze, divizního generála ve výslužbě. Obálka je adresována dne 13/2 1933 (na den přesně, půl roku před jeho smrtí! ), a to "Ctěnému Hraničářskému komité" v Praze. Tomu dává odesílatel na vědomí ve třetí osobě. Jak se ostatně na bývalého R-U šlechtice patří, že "děkuje za laskavé pozvání, nemíní však figurovat v čestném předsednictví! Posílá cenu 1 vstupenky. S úctou... " 4) Poslední přílohou je zde osobní kondolenční tištěné "Poděkování" s vlastnoručním podpisem Jeronýma Colloredo Mansfelda. (Pozn.: Oba šlechtici se psali tehdy bez svých predikátů, protože to bylo za První republiky Československé zákonem přísně zakázáno. ) 5) Z jiného zdroje, dobového časopisu Volné Směry. Jsem připojil fotografii Bohumila Kubišty jako poručíka z roku 1914.
Přemýšlím a snažím se nad těmito artefakty na stole si rozvzpomenout na jednu dávnou událost. Mně kdysi převyprávěný rozhovor. Rozhovor mezi skutečnými přáteli, kteří sice měli mezi sebou více než jeden a půl generační věkový rozdíl. Přesto se respektovali a vzájemně se podporovali, a to nejen ve své tehdejší badatelské činnosti.
Jako důkaz tohoto velkého přátelství zde připojuji fotografie jedné malé, ale mezi bibliofily a sběrateli ikonické. Dnes již téměř nesehnatelné knihy. Malé co do její velikosti a co počtu pouhých 500 výtisků. Obrovské naopak svým tehdejším významem v době. Kdy nic podobného u nás předtím, ani dlouho potom nevyšlo. Zde vyobrazený exemplář je mimořádný a ještě mnohem vzácnější! Je totiž jedním z pouhých 10 výtisků, které autor opatřil svým osobním věnováním. Vlastnoručně jej nadepsal adresně 9 jemu nejbližším osobám a jednomu zahraničnímu vojenskohistorickému muzeu. Všechny tyto exkluzivní výtisky navíc opatřil autorskou rešerší vytištěného obsahu.
Tedy přátelé:
Stalo se cca. před 50ti léty v prvním patře funkcionalistické vily. V malé obci Rosnice nedaleko Hradce Králové. Ano právě tam, kde byla umístěna sbírka, kterou jsem Vám z její malé části minule zde na DW prezentoval.

(volně převyprávěno)
Mladší z mužů se ptá toho staršího: A proč jsi se vlastně právě ty stal italským legionářem?
Starší muž beze slova, ztěžka vstává ze svého křesla. Popochází pomalu k litinovému radiátoru v místnosti a zlehka jej pohladí. Víš kamaráde, v Alpách jsem si za války užil zimy až až! Nenávidím od té doby sníh a mráz! Jednou ti podrobně povyprávím, za jakých okolností jsem si pořídil tento dům. Já vyučený švec a obyčejný četník, teď vlastním moderní bydlení se všemi jeho technickými vymoženostmi. Především včetně jeho centrálního vytápění! Novou vilku městského typu stojící přímo na návsi mojí rodné obce. Jedinou široko daleko mezi starými prostými vesnickými domky. Rozhlédne se po průchozích místnostech, všech zaplněných svou sbírkou. Tohle tady mně k tomu dopomohlo. Je ale pravdou, že já a náš společný, bohužel již zesnulý, přítel z Náchoda jsme se museli oba v roce 1941 na to doslova "konto" vzdát těch nejcennějších svých pruských exponátů z Války roku 1866.
Nešlo ale jinak, jeden (zde zatím nejmenovaný) plukovník zpravodajského oddělení Luftwaffe byl jimi naprosto fascinován.
Nedalo se odmítnout, doba byla zlá a jeho nabídka nadmíru štědrá.
Udělali jsme s náchodským přítelem vlastně oba dobře, protože za následné Heydrichiády by nám to Němci určitě sebrali všechno. A ještě bychom šli oba s rodinami kvůli tomu do koncentračního tábora. Součástí plukovníkovy nabídky naštěstí prozíravě bylo, že jsme oba k našim sbírkám měli od Aussendieststelle Geheimestaatspolizei Königgrätz písemné Povolení. (Obě instituce sídlily v roce 1941 v Hradci Králové ve stejné budově bývalého Armádního sborového velitelství. )
Ale pojď, něco ti ukážu:
Starší z mužů odemyká malou kdysi úklidovou komoru bez oken a rozsvěcí v ní světlo. Místnost je až po strop naplněná uniformami a výstrojí jedné armády, které nebylo možné vystavovat. Ukazuje na starý vojenský dřevěný černý kufr v rohu za dveřmi zarovnaný spoustou zapovězených věcí. Jsi ještě mladík, tak ho vezmi s sebou zpátky do moji pracovny. Tam mám od něho v psacím stole klíček. Ten kufr je památka po jednom malíři. Ostatně i ty taky amatérsky kreslíš a určitě Ti jeho jméno bude povědomé. Mladší z mužů, jak bylo u něho celoživotním pravidlem, jakmile kufr uloží na stanovené místo hned na vyžádaný kousek papíru pečlivě opisuje iniciály psané na boku dřevěného kufru. Při přepisu jména se náhle zarazí a s údivem se ptá: Ten kufr patřil Bohumilu KUBIŠTOVI, malíři, uznávanému členu české moderny, současníku Filly, Kupky...! ? Starší z mužů, který očekával takovou reakci, jen s úsměvem přikyvuje.
Proboha, kde se to tady vzalo! ?
Víš drahý příteli. Koncem června 1945, kdy jsem sloužil zase už u nově vzniklého československého četnictva. Volali nám telefonem na naší služebnu v Všestarech z nedalekých Vlčkovic. Že prý se jim tam už "týden uprostřed vsi válí černá dřevěná bedna s bílými německými nápisy. Místní se prý obávají, aby v ní nebyly například výbušiny! " Ihned jsme tam jeli, protože podobných nebezpečných pozůstatků ustupujících armád tehdy bylo přehršel. A skutečně! Z dálky u silnice ve vsi jsme spatřili černou bednu. Z blízka mně bylo ale jasné, že jde o standardní vojenský kufr. Taky jsem si utřel kapesníkem pot z čela pod brigadýrkou, když jsem četl na boku ten nápis. Naštěstí můj kolega byl Revoluční gardista, jednodušší povahy a znalostí. Totálně nasazený Rusín, který ještě koncem dubna poslušně montoval na lince Hetzery. Tam v té nové podzemní továrně SKODAWERKE v odtud nedalekých Račicích nad Trotinou. Kufr jsem ale raději z vnějšku prozkoumal, jestli nemá někde nástrahu. Potom jsme jej spolu naložili na zadní sedadlo našeho služebního "Kaďoura". Na poli mezi Všestary a Rosnicemi jsem přikázal zastavit. Když jsem se ptal svého kolegy ve zbrani, jestli umí otevírat zámky pobaveně se usmál, vylezl z auta a vyndal VW krabici s nářadím. Vyštrachal v ní ten nejmenší šroubovák a řekl, kde tu "děbňu otvoríme pán četnik"? Skutečně, uprostřed pole zámek otevřel během minuty. Na kovové madlo víka jsem uvázal provázek a odvíjel jej tak 20m k nejbližšímu remízku. Tam jsme oba zalehli, já trhl provázkem a - NIC! Pomalu jsem se přibližoval k otevřenému kufru a shledal, že je vše uvnitř, tak jak jsem doufal. Kufr byl předpisově po vojensku zaplněn. Raději jsem jej hned zavřel, před zvídavými pohledy kolegy lačného suvenýrů. Ihned po návratu na služebnu ve Všestarech jsem o akci vyplnil a nadřízeným odeslal předepsané Hlášení. Kam ale s tím kufrem? Abych jej měl raději stále na očích. Posloužil mně jako podložka na nohy pod mým psacím stolem. Vydrželo to takto až do září! V meziobdobí nikdo z velení nijak na moje Hlášení o nalezeném kufru nereagoval.
Proto, když právě na podzim končila lhůta na uplatnění Náhrad za německými nacisty uloupený majetek a jiné újmy s tím spojené, vyhledal jsem doma rukou v azbuce psaný a majorem Rudé armády ze dne 10. května 1945 podepsaný malý lístek. Potvrzení doložené svědectvím, že jsem aktivně a materiálně pomáhal sovětským zajatcům, těm, kteří byli hnáni ku konci války v tzv. "Pochodech smrti" našim okresem i naší obcí.
Když jsem měl volno, ve Všestarech jsem si vyzvedl na Služebně ten kufr. K němu kopii obsahu mého Hlášení a vlakem odjel do Hradce Králové. Ohlásil jsem se na místním, nám nadřízeném oddělení Policie. Tam jsem ukázal své Hlášení, zběžně byl prohlédnut obsah kufru a ukázal jsem Potvrzení sovětského majora. Především tento ušmudlaný lístek přesvědčil mého kolegu. Aby mně vydal Doklad, že kufr i jeho obsah se od teď stal konfiskovaným majetkem nové Československé republiky.
Pak jsem si s mnou podobnými odbojáři vystál frontu ve Výdejně skladu náhrad za okupanty uloupený majetek. Všichni co tam stáli měli v ruce jen papíry. Já tam čekal v zástupu jediný se svým konfiskátem, dřevěným kufrem. Když jsem přišel konečně na řadu, úředník ode mě převzal moje oprávnění a vydal k vyplnění předepsané Čestné prohlášení. Mojí majetkovou újmu v odboji pak tento ohodnotil slovy: "Chcete 1 pánský kožich, 25 kilo výběrového obnošeného pánského ošacení, 1 námi vybraný obraz, nebo porcelánovou jídelní soupravu? ". Já opáčil, že si nesu svůj konfiskát s sebou. Podal jsem mu kufr a Potvrzení, že jde o majetek republiky. Úředník si přivolal kolegu, asi zbožíznalce. Otevřeli kufr, ledabyle se prohrábli jeho vojenským obsahem. "Myslíte to vážně? ". Já odpověděl "ano"! Bouchlo razítko, zasvištěl podpis a ouřada zařval "další"!
Když jsem šťastný odcházel s MÝM kufrem v ruce, ještě jsem zaslechl jak se ti dva "odborníci" spolu baví: "Kdyby ten blbec věděl, že tady na dvoře máme po esesácích uniforem horu takřka denně na spálení... ".
To je v dnešním díle vše. Mám dále pokračovat? Již to ale nebude tak příznivý vývoj této sbírky.
benedek