ZÁHADA PONORKY

Ztracený vrak potopené německé ponorky, nebezpečná operace spojená s jejím vyzdvižením z mořského dna a posléze pátrání po ztraceném biblickém artefaktu. Tato složitá záhada má původ v posledních dnech nacistického Německa.
Zní to jako další pokračování Hledačů ztracené archy: legenda o Hitlerově zlatu. Ve skutečnosti jde o záhadu ze skutečného života, která dodnes zaměstnává historiky a která se točí kolem německé ponorky s číslem U534.
Příběh této ponorky je jednou z bizarních historek obklopujících režim Adolfa Hitlera. Přes padesát let vydržely pověsti o tom, že na palubě bylo něco nesmírně důležitého. Nejen spousta nacistického zlata a pokladů, o nichž se vždy říkalo, že byly na palubách záhadných ponorek, ale něco mimořádného – jakýsi kultovní předmět obrovské moci, který byl pro Hitlerovu říši zla natolik důležitý, že o jeho existenci věděla jen hrstka osob. Spekulace o zlatě a uměleckých pokladech naloupených nacisty pochopitelně přetrvávají i dnes, zvláště v souvislosti s pokračujícím vyšetřováním švýcarských bank. I když osmdesát procent bylo objeveno, představuje zbytek obrovské bohatství. Pohřešováno je také mnoho náboženských objektů s magickou mocí, které Hitlerovo „Okultní byro“ získalo ve třicátých a čtyřicátých letech. Když se válka začala vyvíjet v neprospěch Německa, mnoho z těchto objektů bylo ukryto. Podle některých domněnek právě U534 měla na palubě jeden z nejdůležitějších. Když 5. května 1945 dva letouny Britského královského letectva zpozorovaly ponorku U534 a další dvě doprovodné ponorky v úžině Kattegat mezi Dánskem a Švédskem, neměli Spojenci o něčem podobném ani tušení. U534, která vyplula před dvěma dny z Kielu, byla zasažena hlubinnými bombami. Ponorka sice neexplodovala, ale její trup byl poškozen a nemohla se ponořit. Dvě doprovodná plavidla se ponořila do bezpečí, ale U534 se začala potápět a posádka loď opustila. Devětačtyřicet mužů uniklo do bezpečí, avšak tři skončili v jejím trupu v mořských hlubinách.
Vrak ležel v padesátimetrové hloubce, ničím a nikým nerušen. Se zvýšeným zájmem o potápění a hledání pokladů se znovu objevily historky o tom, že U534, poslední ponorka, která před koncem války opustila Kiel, měla tajné poslání, při němž odvážela dokumenty a další „vysoce citlivé“ materiály. Objevily se dohady, že na palubě mohli být i pohřešovaní vysocí nacističtí pohlaváři, dokonce byla zmiňována i jejich jména – Martin Bormann a Joseph Mengele. V roce 1986, kdy byl vrak objeven dánským potápěčem Agem Jensenem, dosáhly spekulace vrcholu a některé evropské deníky tvrdily, že na palubě byly nacistické poklady nesmírné ceny. Podle záhadného pokynu SS k přepravě, o jehož hodnověrnosti historici debatují dodnes, bylo na palubě ponorky kopí, jímž žoldák probodl tělo ukřižovaného Krista.
Z události se stala senzace pro tisk, zatímco dánský vydavatel Karsten Rae, který stál za projektem vyzdvižení U534, trval na tom, že vrak je zachraňován z čistě historických důvodů, jako jedinečná památka na bitvu o Atlantik. Spekulace o posvátném kopí neutichaly. Uvádělo se, že kopí se nacházelo ve vídeňském Hofburgu, kde ho Hitler poprvé spatřil, když se pokoušel vydělávat na živobytí malováním. Po anexi Rakouska Německem v roce 1938 patřilo k prvním Hitlerovým činům, že se zmocnil kopí a přepravil ho v obrněném vlaku SS do Norimberka - ideového domova nacistů. Členové posádky, kteří katastrofu U534 přežili, uvedli, že si nevšimli ničeho, co by nasvědčovalo tomu, že by na palubě mohli být ukryty vzácné předměty. Neznali ovšem ani cíl plavby. Jediný muž, který ho znal, velitel ponorky Herbert Nollau, spáchal krátce po válce sebevraždu a tajemství si vzal do hrobu. Stig Thornsohnn, vedoucí projektu vyzdvižení ponorky, se domnívá, že posádka nemusela o nákladu vůbec vědět. U534 byla před vyplutím z Kielu čtyři a půl měsíce ve štětínských loděnicích, uvádí Thornsohnn. V téže době byly dva týdny považovány za velmi dlouhou zastávku v loděnicích pro takovou ponorku.
Musel k tomu tedy být nějaký důvod. Ještě podivnější Thornsohnnovi připadalo, že U534 byla poslední ponorkou, která opustila Bordeaux, než bylo dobyto Spojenci, poslední která odplula ze Štětína, než ho dobyli Sověti, a poslední která opustila Kiel. Zdá se, že byla vždy v pohotovosti, jako by čekala na něco nebo na někoho.
Vrak byl konečně vyzdvižen z mořského dna v roce 1993 po komplikované operaci, která trvala několik týdnů. Když dánské vojenské námořnictvo odstranilo třináct stále ještě funkčních torpéd a tuny munice do ručních zbraní, byla ponorka odtažena do Grenenu, kde mohlo začít její podrobné zkoumání. Většina jejich úseků byla po padesáti letech na dně moře stále ještě vodotěsná. Ve vraku byla spousta materiálů, od tajných až po zcela obyčejné, tak jak byly opuštěny 5. května 1945, vzpomíná Thornsohnn. Byla to jakási schránka se svědectvím o své době. V trupu se neválely žádné zlaté cihly. Nebyly tam ani bedny s pohřešovanými uměleckými díly, ačkoliv se něco podobného očekávalo. Sejf ponorky byl vodotěsný a nedotčený. V zámku sejfu trčel klíč s řetízkem, což nasvědčovalo tomu, že se někdo s důstojníků pokusil krátce předtím, než ponorku opustil, sejf otevřít. Uvnitř byly nalezeny stovky dokumentů, které sice mají historický význam, ale neobsahují žádná zvláštní tajemství. Pokud tam něco takového bylo, hodil to někdo přes palubu ve speciálním vaku zatíženém olovem, spolu s palubním deníkem. Nebyly tu žádné stopy po cennostech. Tým se musel spokojit s tisícovkami jiných předmětů, od nedotčených žárovek, radiového zařízení až po šifrovací klíče a tuny dokumentů. Nalezena byla i stovka lahví německého vína z roku 1936, stále ještě pevně uzavřených. Většina věcí, které podléhají zkáze, byla přemístěna do chladniček. Nový chemický proces umožnil, aby byly restaurovány některé dokumenty. Když se U534 dostala na místo svého definitivního určení – do muzea historických válečných lodí v Birkenheadu, bylo podniknuto rozsáhlejší pátrání s cílem objevit tajná oddělení ponorky. Plavidlo bylo umístěno do suchého doku, byly odstraněny kovové pláty z trupu, ale místo zlatých prutů, nalezených v jiných ponorkách, tu byly jen zátěže z olova.
Geigrův počítač neodhalil přítomnost žádných jaderných materiálů. Ačkoliv z vnitřích prostor plavidla byly ručně odstraněny tuny naplaveného nánosu, kromě několika mořských úhořů nebylo objeveno nic zvláštního. Průzkum bude pokračovat. Pokud němci měli čtyři měsíce na to, aby něco ukryli, bude to velmi dobře uschováno. U534 poskytla některé důležité a neočekávané pohledy na technologický pokrok Německa. V torpédových střílnách byla ukryta dvě naprosto zachovalá torpéda T-11 s pasivním naváděním. Ačkoliv kolovaly pověsti o existenci těchto torpéd, žádné z nich nepřežilo světovou válku.
Továrna, která je vyráběla, byla zničena bombardováním Spojenců. Naštěstí pro spojenecké loďstvo bylo zřejmě T-11 prvním torpédem na světě systému „odpal a zapomeň“, které mohlo kroužit ve vodě do té chvíle, než rozpoznalo na svém sonaru „podpis“nepřátelské lodi. V Birkenheadu byli inženýři vojenského námořnictva šokováni objevem, že dva lodní šrouby ponorky U534 měli konstrukci, kterou britské vojenské námořnictvo začalo používat až v šedesátých letech. Objevili také něco, co vypadalo jako zbytky zařízení pro komunikaci mezi ponořenými ponorkami. A kompletní snorkl – zařízení umožňující ponorce i při pobytu pod hladinou ponechat v chodu Dieslové motory, které vzduch potřebný ke svému provozu nasávaly speciální trubicí vynořenou nad hladinu. Technické manuály objevené na palubě U534 jsou rovněž jedinými dochovalými exempláři svého druhu. Německé loděnice BMW, které jsou moderním následovníkem někdejšího německého výrobce ponorek, projevily o tyto manuály mimořádný zájem. Podle Thornsohnna měla U534 důležitý úkol. Zda to byla přeprava posvátného kopí nebo některého z významných nacistických činitelů, to se pravděpodobně nikdy nedozvíme, ale z dokumentů je známo, že vysocí němečtí důstojníci měli na konci války v úmyslu utéci v ponorkách do Grónska nebo do Jižní Ameriky a U534 měla na palubě argentinského radistu a námořní mapy z oblasti Jižní Ameriky.

Převzato z časopisu: 100+1
Foto z časopisu: 100+1 a Expres