Zaručeně pravý návod jak hledat poklad

Nikdo už nedokáže zjistit, kdy člověka poprvé napadlo schovat si před ostatními to, co považoval za cenné. Jisté je, že to dělal už v předhistorických dobách s hroty šípů a udic, malovanými a vyřezávanými předměty čí potravinami. Znalec pokladů Francouz Robert Charroux tvrdí, že si takhle před více něž třemi sty tisíci lety náš předek zahrabal u jeskyně podzimní plody a zrna. Ejhle. Na jaře mu z „cenností“ vyrostla bujná vegetace. Je však v dnešní době, kdy je celá planeta víceméně prozkoumána, změřena a zanesena do statistik a přehledů, pokladohledačství stále smysluplnou činností? Bezesporu ano.
Rada první: Kde hledat?
Na světě je prý šest set pokladů, které stojí za to hledaní. Před více než třiceti lety to prohlásil zmíněný pokladolog Charroux. Dokonce je rozčlenil do kategorií a odhadl jejich počty:

- umělecké (2)
- v hrobech (3)
- ve zříceninách (5)
- kultovní (10)
- šlechtických rodů (13)
- zlatokopů (14)
- válečné (20)
- templářské (25)
- utečenců a exulantů (26)
- legendární (31)
- pirátské a loupežnické (45)
- nezjistitelného původu (130)
- poklady potopené v moři (276)

A to jsou jen ty největší a nejhledanější! Statisíce, možná miliony dalších, o jejichž ukrytí nikdo neví nebo nepředstavují tak obrovské bohatství, čekají na své objevitelé na všech kontinentech. Třeba ten, kdo si poklad spojuje s písečnými plážemi, palmami a šumícím mořem, může odjet do Dominikánské republiky. Tam je údajně pobřeží plné bohatství, na dně tu už více než tři sta let odpočívají desítky potopených korábů. Hlavní město-Santo Domingo, se totiž po roce 1530 stalo centrem dobývání nového kontinentu. Volba to nebyla šťastná, tuto oblast často postihují cyklony. Dosud bylo u pobřeží objeveno asi deset korábů. Nejvýznamnější je galeona „Nuestra Senora de la Pura y Limpia Concepción“. Tato loď s výtlakem 600 tun se potopila v roce 1641, z jejího vraku se podařilo vyzvednout 75 000 stříbrných mincí z let 1600 až 1641. ostatní prý obsahují neméně lákavé náklady. Zajímavé tipy lze samozřejmě získat v přístavních krčmách v podstatě kdekoli na světě. Ale pozor, záruka pravdivosti chybí. Zvláštní pozoruhodná je mezi námořníky tradovaná historka o hřbitově pokladů. Ten údajně leží v Sargasovém moři v Atlantiku, v hloubce kolem třiceti metrů. Někteří tvrdí, že na dně je až desetina zlata celého světa. Ztroskotané lodi jsou sem neseny Golfským proudem a proudem, který nad rovníkem teče od západních břehů Evropy a Afriky směrem ke Karibskému moři. Potopené lodě se tak dostanou až k Haiti, kde se obrátí k severu a před Bahamami se dostanou do Sargasového moře, což je skoro mrtvá oblast. Tam se zastaví a začnou tlít. Nakonec z nich zbudou jen kovové kostry a zlato. Další takové hřbitovy jsou podle námořníků jihovýchodně od Bermud, poblíž mysu Corrientés v Argentíně, u ostrova Chiloe v Chile a u Zeleného mysu.
V žebříčku top ten míst, kde jsou zaručené ukryty obrovské poklady, je na čelném místě Kokosový ostrov. Patří Kostarice a nachází se v Tichém oceánu nedaleko břehu Kolumbie. Na ostrůvku širokém čtyři a dlouhém osm kilometrů je ukryt například poklad z lodi Mary Deare-peníze a cennosti obchodníků z Limy z počátku minulého století. Něco již bylo objeveno, ale hlavní část zůstává v písku či pod hladinou moře.
Stále živá je také legenda o zlatě v thajské džungli. Vypráví se, že během druhé světové války japonská císařská armáda přepravovala ve vagonech „vlaku smrti“ pět tisíc tun ukořistěného zlata, které pak ukryla v západothajském pralese. Mýtus nalákal v posledních letech do neprostupné džungle na hranicích Thajska a Barmy, kudy vede železnice vybudovaná tisíci zajatců a proslavená filmem Most Přes řeku Kwai, nejméně šest expedic, například vládou organizovanou výpravu v prosinci 1995. žádná nebyla úspěšná.

Rada druhá: Čemu čelit?
Jak všeobecně známo, řadu pokladů hlídají poměrně nebezpeční strážci. Když vynecháme jedno i mnohahlavé draky, šílené duchy, démony a víly, zbývají ještě různé nástrahy přírody a důmyslná opatření zhotovená těmi, jimž poklad patřil. zvláště riskantní je hledání na místech, kde v tomto století probíhaly válečné operace. Obyčejný detektor kovů není obdařen dostatečnou inteligencí, aby rozeznal minu či granát od kovové nádoby se šperky či zlatem a super dokonalé přístroje nejsou finančně dostupné. Takže poklad od řeky Kwai údajně hlídají: duše šestnácti tisíc zajatců z Velké Británie, Holandska a Austrálie, duše jednoho sta tisíc asijských otroků, kteří v letech 1942 až 1945 zahynuly při stavbě železnice, ale i množství vojenského materiálu, včetně min. říká se, že nejméně tucet hledačů pokladů nalezlo v džungli smrt, mezi nimi i Francouz, kterého v polovině 70. let umučili k smrti příslušníci jednoho místního domorodého kmene.
Nijak zábavná nejsou ani nebezpečí, která číhají na potápěče. Mohou se sice posmívat legendám o obřích chobotnicích, trůnících v hlubinách na hromadách zlata, ale možnost setkání se žraloky musí brát velmi vážně. Stejně tak práce s tlejícími zbytky lodí, které se mohou pro potápěče pokladů stát z mnoha příčin místem posledního odpočinku, si vyžaduje zkušenost, opatrnost a především-pátrání v týmu, nikoli na vlastní pěst. Chce to i čas. Představa, že stačí najít vhodné místo a pak se potopit, aby si člověk zajistil spokojený život, hojně živená filmy, je samozřejmě mylná. Třeba v dubnu letošního roku oznámil bývalý potápěč britského námořnictva Ray Cossum, že ve vraku lodi Laurentic z první světové války našel u severoirských břehů zlaté mince v hodnotě dvou milionů liber. Cossum koupil práva na průzkum vraku již v roce 1969 a hledáním pokladu, v jehož existenci snad již nikdo jiný nevěřil, strávil třicet let. Často se k pokladu nálezci dostanou jen díky obrovským, někdy i mnohamilionovým investicím. V září 1989 skupina Američanů 320 kilometrů od pobřeží Jižní Karolíny začala vyzvedávat tři tuny zlata z plachetnice Central America na mořském dně. Příprava celé akce si vyžádala sedm milionů dolarů, trvala pět let a byla kombinací historických výzkumů a dokonalé techniky, poklad měl však hodnotu přibližně 450 milionů dolarů. Nejlepší rada zní: připojit se k internetu a najít některý z klubů hledačů. Mají zaručené informace nejen o místech, kde jsou poklady, ale hlavně o okolnostech, za nichž by bylo možné je vyzvednout či vykopat.

Rada třetí: Co z toho?
Nalezení je jedna věc, ale je tu ještě jeden háček. Jmenuje s stát. pravidla hry jsou značně odlišná, jistota jen jedna: odhalené pokusy nálezců nedělit se s nikým, natož s erárem, končí ve vězení téměř všude po světě. Před třemi lety přijali v Británii nový zákon, který výrazně zpřísnil tresty pro amatérské hledače. Jen samotné neohlášení nálezu se trestá pokutou 5000 liber (přes čtvrt milionu korun) nebo třemi měsíci vězení. Stejně tak jsou soudy přísně posuzovány pokusy o drancování archeologických nalezišť nebo poškozování cizího majetku.
Co tedy na šťastného nálezce nakonec čeká? V České republice deset procent nálezného. Dostane je ten, kdo najde věc, která je skrytá, ztracená nebo o níž její vlastník neví. Ve Velké Británii dostane nálezce rovněž odměnu, ale musí se o ní podělit s majitelem pozemku, na kterém poklad našel. Výhodnější je najít poklad v Rakousku. Podle zákona patří 50 procent z objeveného pokladu nálezci a 50 procent vlastníkovy pozemku. Protažené obličeje mají naopak hledači v Rusku. Sice jim patří 25 procent z nálezu, ale nikoli z jeho hodnoty, ale z výkupní ceny nalezených drahých kovů.

Rada závěrečná
A tak možná bude nejjistější způsob, jak se obohatit hledáním, ten z Jizerských hor. V březnu 1998 o něm vydala ČTK následující zprávu: konec zimy je pro obyvatele Jizerských hor dlouho očekávaným obdobím. Desítky z nich vyrážejí pravidelně, když zmizí poslední sníh, ke sjezdovkám a běžeckým tratím a s mimořádnou vášní hledají, co v zimě vypadlo lyžařům z kapes. Nejčastěji nacházejí mince, nejen koruny, ale i marky a holandské guldeny. Jeden šťastný nálezce objevil i hodinky, řekl náčelník Horské služby Miroslav Bíca. Nejrůznější předměty lze objevit přímo na sjezdovce, ale nejlepší nálezy jsou vždy na konečné vleků nebo na okraji lesa, na místech, kam si sportovci odskočí vykonat svou potřebu, uvedl učitel v důchodovém věku, který přijíždí do hor pravidelně s výcvikovými kursy školáků. A pak že poklady nejsou. Jsou. Vědí to ostatně i děti, které od dávných let pečlivě prohledávají pláže v turistických oblastech. Co tam se všechno dá najít…

Poklady České republiky:
Proč se trmácet po mořích či pralesích? Lákadel je dostatek v Evropě, a dokonce i v Čechách. Například mlýn v Dolním Němčí na Uhersko-hradišťsku, v němž je otevřeno muzeum této slovácké obce, údajně skrývá poklad. Alespoň to tvrdí třiaosmdesátiletý Antonín Stojaspal. Bydlely tu celé generace Stojaspalů. Nevlastní bratr mého otce neustále přepočítával zlaťáky, řekl. Spořivý strýček však onemocněl obrnou, ztratil řeč a na smrtelné posteli údajně naznačil, že jsou ukryté ve zdech mlýna. Jenže hledači pokladů si asi budou muset najít jiný objekt. Starosta František Hajdůch jeho hledání nepřipravuje. Mlýn jsme opravovali devět let a investovali do něj jedena půl milionu korun, říká. Lze oprávněně pochybovat o tom, že by svolil k bourání zdi.
V tuzemsku je navíc pověstí o pokladech obestřen téměř každý hrad, zámek nebo klášter. Největší je prý ukryt v chrámu svaté Barbory v Kutné hoře. Pověstí o druhém největším se chlubí ve Vilémově na Havlíčkobrodsku. Ve zdejším benediktinském klášteře prý mniši ukryli kromě obvyklého bohatství i dvanáct stříbrných soch apoštolů a zlatou sochu Krista. Jiné velké poklady byly ukryty v dalších klášterech, v Opatovicích, Kladrubech či ve Valdicích.
Legendy o pokladech má každé větší město. V Brně jsou poklady v domě číslo 9 na Zelném trhu či na vrchu zvaném Na starých zámcích. V Praze uvnitř Vyšehradu nebo v Emauzích, v Ostravě v Heřmanicích a v Plzni na rohu náměstí Republiky v domě zvaném U Gutwilligů.

Neohlášení se trestá:
Ne každý tuzemský nálezce je poctivec. Ovšem někdy se poklad-ostatně tak to bývá i v pohádkách-změní v prokletí. Třeba tento příklad: dvanáct zlatých keltských mincí-duhovek-nedávno vykopal jeden Čech. Nelenil a ojel je prodat do Německa. Hodnota jedné duhovky je přitom asi šedesát tisíc korun. Díky spolupráci s Interpolem byl zadržen při návratu z Německa.
Lidé jsou si podobní nehledě na letopočet: velký poklad zlatých mincí v nádobě objevila parta zedníků za první republiky na Slovensku. Řekli si, že nic neodevzdají, ale radši propijí v hospodě. Za malého panáka zaplatili malým zlaťákem, za velkého velkým. Potom je chytili a každý z nich dostal šest let. Kdyby bývali nechali poklad ohodnotit, zjistili by, že měl cenu asi osmnáct milionů prvorepublikových korun. Tehdy měli nárok na polovinu. Mohli být milionáři, místo toho šli do báně.
Příběh s jiným koncem zná ze své praxe archeolog Okresního muzea v Jindřichově Hradci Vladislav Burian: místní obyvatel kopal sloupek elektrického vedení a našel hromadu stříbrných grošů. Nálezce nejdřív mluvil o dvou stovkách mincí, pak ubíral, až na konec tvrdil, že jich našel jen šest. Do případu se pustila kriminálka, ale pak přišla v roce 1989 prezidentská amnestie a nálezce mohl být klidný. Poklad zmizel, nikdo neví kam.

Převzato z časopisu: Magazín Dnes (23. 12. 1999)
Napsal: Eva Bobůrková, Milan Kruml
Foto: MAFA – David Neff