Značení německých nábojů 7,92 x 57 Mauser

2. část – období 1918 - 1945

Po skončení 1. sv. války bylo německu na základě Versailské smlouvy zakázáno zbrojit. Válečné zásoby munice, v rámci válečných reparací zabavené vítěznými státy, nezabíraly místo ve skladech, jako v jiných zemích, což dávalo možnost při výrobě nových zásob vylepšování typů nábojů s využitím zkušeností z války. Díky tomu bylo možné bez problémů vyřadit z výzbroje náboje se střelou S (Spitzgeschoß), jako nesplňujícího požadavky moderní války. Normálně by to bylo spojeno s pomalým a dlouhotrvajícím spotřebováváním zásob starých nábojů, a pozdější úpravou zbraní na nové typy nábojů. Ale němcům byly zabaveny i staré zbraně i náboje, takže v rámci remilitarizace mohli hned zavádět nové typy. Standartním nábojem se místo S. - Patrone stal s. S. (schweres Spitzgeschoß).
Bouřlivý rozvoj nastal u puškových speciálních nábojů. V množství jejich druhů němci jednoznačně překonali všechny rekordy. Dosud používaný systém barevných spár zápalek už nestačil, a aby se neměnily už zavedené barvy (červená, zelená a černá), bylo třeba se trochu nakombinovat. Některé náboje hrály barvami, jak papoušek, např. S. m.K. -L‘spur-V-trop : červená spára zápalky, červený proužek mezi nábojnicí a střelou, zelený proužek cca. 12mm od špičky, a 10mm černá špička střely (obr. 1).
Další změny nastaly také v razidlech na dně nábojnic. Protože v této době se už náboje bez Rille (prolis na střele pro zaškrcení okraje krčku nábojnice) vyráběly už jen velmi sporadicky, bylo vzápětí od tohoto značení upuštěno (4 segmentové čáry, dělící znaky na sektory). V roce 1925 byl opět změněn, tentokrát naposled, způsob značení dna nábojnice. Nový systém značení nyní obsahoval: označení výrobce na 12.hod (bez vyjímek), materiálový znak na 3.hod. (písmeno S* pro mosaz o obsahu 72% mědi), číslo výrobní série na 6.hod. (1 série byla 3 miliony kusů) a rok výroby na 9.hod (obr. 2). V rozložení znaků na dně nábojnice se občas vyskytují výjímky (obr. 3). U pistolových nábojů proběhla tato změna v roce 1927. Vítězné státy po 1.sv. válce, které dohlížely na zbrojní výrobu a vojenský potenciál Německa, vydávaly povolení ke zbrojní výrobě pouze některým firmám. Největším výrobcem nábojů se svolením vítězných států se stala firma Polte v Magdeburgu, která dostala povolení k výrobě puškových nábojů 7,92 x 57 a pistolových 9mm Luger. Ty Lugery vyráběla teprve od roku 1924, předtím vyráběla, od roku 1921, náboje školní. Měly niklované nábojnice, a byly značené systémem 3 x 120˚, s písmenem P (Polte) na 12.hod. , písmeny Ex (Exerzierpatrone) na 4.hod. a rokem výroby na 8.hod. Před rozběhem sériové výroby nábojů 9mm Luger v Polte, byly občas vyrobeny malé série pro potřeby policie.
Němci začali už krátce po 1.sv. válce tajně zbrojit i přes dozor vítězných států. Začátky remilitarizace byly přísně utajené, všechny nové konstrukce byly označovány, jako „vzor 1918“ a náboje pocházející z neoficiálních zdrojů měly značení napodobující znaky Polte. Tito výrobci (Pi, Pö, Pu) byli natolik utajováni, ze tento prvotní kód nebyl dodnes bez pochybností spolehlivě rozluštěn (obr. 4). Jejich výroba končí v roce 1927 zároveň se změnou způsobu označování výrobců, ještě více podobném firmě Polte. Nové kódy se skládaly z písmena P a čísla, což mělo imitovat, jako že jde o pobočky Polte (obr. 5). Začalo se vyrábět ohromné množství nábojů na export, ale ve většině případů to nemělo s exportem nic společného. Skutečné náboje na export byly vyráběny oficiálními firmami, zvláště RWS a DWM, které vyráběly velké série nábojů na civilní trh.
V roce 1939 v Německu vyrábělo náboje už 32 firem používajících tzv P-kód. Už v následujícím roce se začalo měnit kódové značení firem. V letech 1939-41 panoval v tomto značení poměrně neněmecký bordel. Na jedné straně byli výrobci, kteří používali P-kód až do roku 1941 (P25) a na druhé někteří už od prvních sérií v roce 1940 používali písmenkový kód. Část výrobců používala netypické P-kódy (P14A, P90D) a část používala kódy smíchané z obou systémů (Pak, Pcdp).
A dále existovali ještě noví výrobci z obsazených území, zařazení pod německé firmy, kteří používali civilní firemní značení, jako např. HASAG ve Skarzysku Kamiennej v Polsku (obr. 6). Jiní začali vyrábět náboje v ocelových lakovaných nábojnicích, ale s civilním značením ještě v roce 1941 (DWM B). Nový systém přiřazoval každé firmě pracující pro zbrojní průmysl kombinaci jednoho až tří malých písmenek. U nábojů nahradil písmenkový kód P-kód na 12.hod (myšleno u nábojů do ručních zbraní, náboje středních a velkých ráží měly jiné rozložení znaků).
Od druhé poloviny 30. tých let byly obnoveny pokusy s konstrukcí nábojnice z náhradních materiálů dovolujících šetřit barevné kovy. Vzniklé ocelové nábojnice byly lepší, než prvoválečné SE, ale stále nebyly lepší, než mosazné. První ocelové nábojnice, označené S (bez hvězdičky) se objevily v roce 1936 u firem Polte a P151. Od roku 1937 byl používán speciální třídílný materiálový kód, kde první část – římská číslice – znamenala dodavatele ocelových kalíšků, ze kterých byly taženy nábojnice, druhá část – jedno, nebo dvě malá písmenka – patřily galvanizovně, která tyto kalíšky poměďovala, a třetí – arabská číslice – byl symbol složení oceli použité na nábojnici (obr. 7, 8). V roce 1939 už byly ocelové nábojnice vyráběny u více, než 30 výrobců. O rok později byl u některých firem zaváděn nový technologický proces dokončování nábojnice, když místo pomědění byly fosfátovány a lakovány. První série nových nábojnic byly taženy na starých matricích, takže nadále mají třídílný materiálový kód (obr. 9). Od roku 1941 byl na lakovaných nábojnicích nahrazen symbolem St (obr. 10), ale objevuje se také na poměděných nábojnicích (obr. 11). Tento symbol se poprvé objevil na poměděných 7,92mm nábojnicích P25 už v roce 1937. V zápětí byl nahrazen materiálovým kódem a znovu se objevil na poměděných 9mm nábojnicích Polte v roce 1939.
Nábojnice označená St měla oficiální název Patronenhülse (Stahl) lackiert (Pathr(St)lack). Zakrátko se ukázalo, že tyto nábojnice mají slabou konstrukci, praskají a způsobují zádržky. Nábojnice byly zesíleny u dna a byly označovány St+ (obr. 12). První nové nábojnice vyrobila firma P162 ještě v roce 1941.
V tom samém roce byl zaveden do výroby nový náboj 7,92 x 33 Infanterie Kurzpatrone, nazývaný 7,92 Kurz. Byla to konstrukce firmy Polte, určená do nové automatické zbraně na náboj středního balistického výkonu. Náboje 7,92 Kurz byly od počátku vyráběny se zesílenou nábojnicí i když byly značeny pouze jako St. Zpočátku se také lišil způsob jejich značení, místo materiálového symbolu byla umístěna ráže – 7,9. Teprve v roce 1943, kdy tento náboj začal být vyráběn masově, bylo jeho značení sjednocené s náboji 7,92 Mauser i když zde bylo nadále používáno označení St. Někteří výrobci ale používali pro náboje Kurz stejné raznice, jako pro náboje Mauser, takže se vyskytují náboje Kurz se symbolem St+.
Snahy o zjednodušení výroby nábojnic vyvolaly další změnu označení. Většina firem přešla v roce 1944 na výrorobu nových nábojnic s jednou excentrickou zátravkou o větším průměru, označovaných –St (u 7,92 Kurz) a -St+ ( u 7,92 Kurz a 7,92 Mauser) (obr. 13).
Nová technologie výroby kalíšků, používaná u firmy hlb, spočívající v tom, že kalíšky nebyly vyráženy z ocelového plechu, ale byly stříhány z ocelového prutu, byla označena na dně nábojnice dvěma segmentovými čarami na 10.hod a 4.hod (obr. 14).
V roce 1944 a 45 část výrobců obdržela nové písmenkové kódy(např. tko – dříve edq, obr. 15), ze kterých jich mnoho zůstalo dodnes neidentifikovaných (nejen na nábojích).

Tak, to je zatím vše. Příště kdyžtak něco o barevném značení.

Lantan