Ztracená cesta

Povím vám příběh krátký, tak jak jsem ho doposud prožil a stále prožívám... V okolí naší vesničky, vesničky střediskové, se na začátku 80. let minulého století začala budovat nová vodovodní přípojka. Výkop, několik kilometrů dlouhý, byl to léto střídavě obsazován německými vojáky, kteří urputně bránily své pozice a ruskými partyzány, kteří druhý den bránily ty samé pozice, pouze se na ně útočilo ze západu, nikoli z východu. V tu dobu jsem zaregistroval zvýšený pohyb osob, kteří na výkopu nepracovali s lopatami a krumpáči, ba ani s těžkou technikou, ale s lopatkami, špachtlemi, síty a papírovými sáčky. Jak se u nás říká "líná huba - holé neštěstí" jsem já, coby malý Colombo vypátral, že osoby jsou archeologové a provádějí záchranný výzkum, načež jsem pak druhou polovinu prázdnin proseděl u síta vybíral úlomky keramiky, sem tam nějakou tu kost a nakonec z toho bylo několik zadokumentovaných hrobů kultury zvoncových pohárů. Prázdniny skončily, archeologové zmizeli jako pára nad hrncem, ale vzpomínky zůstaly. Jak šel čas, celá tato akce zapadla v zapomnění, jen málokdo si pamatuje dlouhé večery archeologů ve vinných sklípcích našich dědů.

Náhoda tomu chtěla a na místo činu jsem se po několika letech vrátil v rámci prováděných pozemkových úprav. Ne že bych byl přímo zhotovitelem tohoto díla, ale bezprostředně se mě tyto úpravy týkaly jako vlastníka několika pozemků. Jel jsem se tedy ze zvědavosti studovat staré katastrální mapy a katastrální knihy, až jsem se dostal k mapám z konce 17. a začátku 18. století. Není žádným tajemstvím, že tyto mapy jsou volně k nahlédnutí na internetu. Po prostudování map a dalších podkladů jsem vytipoval několik míst, které by mohly být z hlediska mého zájmu zajímavé a pro mé bádání (pakliže se můj zájem dá takto charakterizovat) vhodné. Nebudu chodit kolem horké kaše a prozradím, že jsem na mapách našel cestu, která byla v tehdejší době velmi frekventovaná. Jako důkaz a jakési vodítko jsou stále v terénu dochované boží muka a křížky, které byly umístěny na obou koncích sledované cesty (respektive na rozcestí). Lokalizace v terénu byla tedy relativně snadná a protože cesta v minulosti kopírovala vrstevnici pod mírným svahem bylo i přibližné vytýčení cesty snadné. Pro kontrolu jsem provedl projekci několika historických map včetně starých pozemkových snímků na letecký snímek oblasti. Protože v oblasti probíhá intenzivní zemědělská činnost je zcela jisté, že případné nálezy budou od původní cesty vzdáleny i několik desítek, možná i stovek metrů. Bohužel již nemám tolik času na běhání v terénu, jak tomu bylo za školních let, nicméně na podzim minulého roku jsem provedl výše zmíněnou lokalizaci a vyznačení bývalé cesty (až po podzimních pracích našich zemědělců) a pomaloučku, polehoučku začal procházet terén. Po prvotních nálezech podkov, hřebů, kování z vozů, případně dalšího železa se na mně přeci jen usmálo štěstí a vykoukl první stříbrný. Přesně na cestě, no tedy na bývalé cestě. Pokoušeli se o mně mrákoty, srdce mi bušilo - div že nevyskočilo. Takový adrenalin prostě na chodníku nenajdeš... Ještě asi tři hodiny jsem celé okolí procházel a nic, zase jen železo. Po návratu domů jsem ani nejedl, nepil, byl jsem zaslepen nálezem. Po očištění mince a prohledání internetu jsem došel k závěru, že se jedná o krejcar Leopolda I. s letopočtem 1700. A nespal jsem. V mých představách se míjeli staří rolníci a zemědělci, panímámy co cestou na trh usednou tuhle, aby si odpočinuly, splknou támhle se sedlákem ze sousední vesnice. Druhý den ráno, nevyspalý, zato náležitě povzbuzen prvním pořádným nálezem (tedy alespoň pro mně).... jsem šel do práce. Myšlenky mně neopouštěly a neustále jsem přemýšlel kdy se zase dostanu ven. Byly to dlouhé tři dny nekonečného čekání, přemýšlení a představ co kdyby... ne ani pomyslet. V sobotu jsem už nemohl dospat. V 6 hodin ráno jsem už stál před naším nákupním střediskem se seznamem všech potravin v ruce a to co dělá manželka rutinně každé sobotní ráno jsem vzal na svá bedra sám. No holt nějak se moje celodenní nepřítomnost vykoupit musí. Děti ještě spaly, když jsem zapnul detektor a za šera začal, krůček po krůčku, šlapat po historii tohoto místa. Nálezy následovaly asi v tomto pořadí hřeb, podkova, hřeb, hřeb, půl podkovy, kus železa a tak pořád dokola. Dopoledne fuč. Hlad už se taky začal ozývat. Rozbalil jsem svačinku, bohatě pojedl a představoval si jak sedím na okraji cesty, slunce vysoko nad hlavou a v dálce je slyšet přijíždějící povoz tažený kravkou... píše se rok 1792... No nic zpátky do reality. Po dalších několika hodinách, ze již začalo pomaloučku smrákat. Beznaděj, smutek, zklamání... tak dnes nic. Jo jo, ne nadarmo se říká "První vyhrání z kapsy vyhání". Představa, že po celodenním hledání nemám nic, ale vůbec nic, mě podrážela nohy. A co teprve doma, to budou poznámky. Ale světe div se, nebyly. Naopak, žena mně povzbudila a bylo jasné, že neděle se ponese opět ve stejném duchu. Tentokrát se štěstíčko usmálo nedlouho po začátku hledání. Byl to 1 krejcar s letopočtem 1868. Potěšil a opět bylo o čem přemýšlet. A nebudu už toto povídání dále prodlužovat a přiznám se, že neděle se opravdu vydařila a pod cívkou se objevila 1 grešle s letopočtem 1760 a následoval malý stříbrňáček, snad "bílý peníz"? Radost byla převeliká a doufám, že se co nejdřív vrátím do terénu a budu dál pátrat a po staré ztracené cestě...

Byly to vlastně příběhy dva, které spolu na první pohled nijak nesouvisí, ale právě tenkrát - o prázdninách jsem nakoukl do historie jinými dvířky, než listováním v knihách. Byl jsem tenkrát u toho, když na mně vykouklo ucho džbánku, zanechalo to na mně nesmazatelnou stopu a chci u toho zůstat... nic víc, nic míň...

Doufám, že jsem vás tímto povídáním moc neunavil a možná, když se na mně štěstíčko usměje přidám další nálezy...

Mějte se krásně, preacher