Ztracené insignie Univerzity Karlovy - Nová stopa!

„Karel, z Boží milosti římský král, vždy rozmnožitel říše a český král. Na věčnou té věci paměť. " To jsou první slova zakládací listiny Univerzity Karlovy ze 7. dubna 1348. Co jsou vlastně insignie UK a jaký byl jejich pravděpodobný osud?
Insignie Univerzity Karlovy jsou jakési odznaky, vyjadřující důstojnost a starobylost příslušné instituce. Jsou pečlivě střeženým majetkem prakticky každého z vysokých učení. Například při slavnostním ceremoniálu promoce na tato univerzitní žezla přísahají každoročně čerství absolventi a pronášejí i slavnostní sliby. Těsně před koncem války však tyto cenné odznaky univerzitní důstojnosti staleté instituce Univerzity Karlovy v Praze najednou záhadně zmizely. Většinou se uvádí, že ztracené součásti insignií byly odvezeny neznámo kam. Nyní UK používá mnohem mladší verze insignií, většinou z konce 19. století a doby pozdější. Bedny na nádraží
Vraťme se na chvilku proti běhu času zpět, do doby těsně před koncem druhé světové války. V polovině měsíce dubna roku 1945 bylo provedeno i několik náletů spojeneckých bombardovacích svazů na vlakové a seřaďovací nádraží v Plzni. V této době se tam tísnilo mimo vojenských transportů i velké množství civilistů, prchajících na západ. Byli mezi nimi i členové německého generálního štábu a rovněž i úředníci pražského gestapa. Zatímco oni nálet přežili relativně ve zdraví a útěkem si zachránili život, nelze toto říci o všech nákladních vagonech, jimiž odváželi jak svůj osobní majetek, tak i po celé Evropě naloupenou kořist. Při náletu došlo také k poškození a zničení některých uměleckých děl, která převáželi do Německa. Mezi historickým nábytkem, sochami, cennými obrazy a porcelánem měly být dle ústního svědectví pamětníků té doby právě i ony ztracené insignie Karlovy univerzity. Zde pravděpodobné stopy po insigniích končí.

Přednáška plná překvapení
A nyní zpět do roku 2010. Začátkem měsíce května jsem měl v okresním muzeu přednášku o konci války, tak jak probíhal v Západočeském kraji. Na této přednášce jsem se zmínil i o tom, že se zajímám o záhadné a tajuplné příběhy z té doby. Po skončení přednášky ke mně přišel jeden starší pán a představil se mi jako H. H. Chvilku jsme si nezávazně povídali a poté mi řekl, že by měl pro mne také nějaké záhadné příběhy z té válečné a poválečné doby. Z časových důvodů však nebylo možné si o nich podrobněji popovídat. Požádal mne o adresu a několik těchto záhadných příběhů mi napsal v dopise. Jedna takováto „záhada“ je opravdu hodně zajímavá a určitě bude zajímat řadu lidí.

Příběh č. 4
V dopise píše: Záhadný příběh č. 4, místo D. Měl jsem tam v té době kamaráda J. K. , který mi navrhoval, abych s ním vykopal dvě veliké bedny (popsáno přesně místo, kde kopat). Že je to na pozemku jeho strýce, který právě zemřel. Teta že s tím kopáním souhlasí, pokud dáme vše opět do původního stavu. Říkal mi, že tam mají být velmi cenné věci, které tam jeho strýc schovával na lepší dobu. Komunistům to za žádnou cenu nechtěl dát. A tak tam ty věci zůstaly zakopané až do jeho smrti. Plánovali jsme, že tyto věci vykopeme, ale až poté, co se vrátí z nemocnice. Do nemocnice šel na operaci, protože „měl vodu v koleně“. Za týden jsem potkal jeho maminku celou v černém. S pláčem mi řekla, že syn v nemocnici zemřel na infarkt. Tak náš plán na vyzvednutí beden ztroskotal. Jeho teta později také zemřela, zda ten barák někdo zdědil, nebo zda ho prodali, nevím. Jsem si ale jistý, že ty bedny jsou tam dodnes. Tolik záhadný příběh č. 4.

Další indicie
Tento příběh mne zaujal a tak jsem se pana H. H. zeptal na nějaké další podrobnosti k tomuto příběhu. Strýc se jmenoval J. K. a koncem války měl vlastnit auto typu „Framo“. To byl takový malý náklaďáček, který měl vpředu jen jedno řídicí kolo, prostě taková trojkolka. Koncem války v dubnu 1945 měl z Plzně odvést i nějaké věci z rozbombardovaného nádraží. Údajně si měl přivézt dvě bedny, které obsahovaly mimo jiných věcí i insignie Karlovy univerzity. Pak dostal strach a bedny s nimi zakopal. Režimu, který existoval v té době, nechtěl ty zakopané věci v žádném případě vydat. Protože však neměl žádné potomky, na smrtelné posteli se s tímto svým tajemstvím svěřil svému synovci J. K. No a to je ten můj kamarád, se kterým jsme to pak plánovali vykopat. Ale dopadlo to, jak už sem říkal, jinak. Pak mne osud odvál z D… jinam, do jiného města, a k „vykopání pokladu“ jsem se už nedostal.

Naše pátrání
Tohle jeho povídání se mi zdálo až neskutečné a seznámil jsem s ním i dva své kamarády.
Shodli jsme se na tom, že ověření pravdivosti tohoto příběhu stojí za pokus. Co kdyby? Jedno sobotní dopoledne jsme vyrazili společně do D…. Pan H. H. nám ukázal dům s „pokladem“, dům, na jehož pozemku by měly být ty bedny zakopány. Zazvonil jsem na zvonek u branky. V oknech domku byly staženy žaluzie, ventilační křídlo okna pootevřeno. Na několikeré zvonění odezva žádná. U vedlejšího domu byl na dvoře soused. Když jsme s ním začali hovořit, zjistilo se, že on a pan H. H. mají z mládí společné kamarády. Vzpomínali na společné zážitky z mládí a mezi řečí nám soused potvrdil, že si jako kluk pamatuje, že pan J. K. ve vedlejším domě skutečně bydlel a že opravdu měl auto, takovou trojkolku. Ve válečné době v držení civilní osoby to byla poměrně rarita. Po rozloučení jsme ještě nějakou dobu čekali na parkovišti, zda se do domu, který nás zajímal, nevrátí majitelka, její dcera nebo zeť. To se bohužel nestalo, a proto jsme po nějaké době odjeli s tím, že návštěvu zkusíme opakovat jindy a snad s větším štěstím.

Nepřekonatelná překážka
Čas běží, povinnosti nečekají, a tak jsme se k další návštěvě dostali asi až za měsíc. Na tuto dopolední návštěvu s námi již pan H. H. nejel. Byl nemocný a polehával doma. Když jsme přijeli k domu, který nás zajímal, byla situace přesně stejná, jako před měsícem. Ventilační křídlo okna pootevřené, žaluzie stažené, odezva na zvonění žádná. Snad pouze s tím rozdílem že po zazvonění v domě štěkal pes, který po chvíli ztichl. Odjeli jsme znovu s nepořízenou a domluvili jsme se, že se pokusíme odpoledne ještě o jednu návštěvu. Odpoledne jsme po příjezdu na místo skutečně viděli mladého muže, který sekal za domem trávník. Na zvonění opět žádná odezva. Až za chvilku jsme slyšeli, jak z domku někdo volá na toho mladíka, který sekal trávník za domem. Mladík přišel ke vratům a ptal se nás, co chceme. Řekli jsme mu v krátkosti důvod naší návštěvy. On nám říkal, že se do domu přiženil, historii domu nezná, ale že se zeptá. Odešel do domu, a když se vrátil, říkal, že tchyně se nechce bavit o nepříjemných vzpomínkách z doby minulé. Podrobněji jsme mu proto vysvětlili důvod, proč s ní potřebujeme mluvit a on znovu odešel – že se zeptá. Za chvíli skutečně přišla. Již zdálky připomínala Vesuv z 24. srpna roku 79, chvíli před tím, nežli pohřbil Pompeje. A rozhovor s ní nebyl vůbec vstřícný nebo příjemný. Rozhodně popřela i předchozí získané informace, jejichž věrohodnost a pravdivost jsme již měly předem ověřené (např. auto tříkolku a další…).

Říkala (nebo spíše křičela), že dům dostala v zanedbaném stavu, co se tam nadřela, a že tam žádný poklad prostě není. Stačí Vám to? Prostě tu nic není! Na závěr nám v rozčilení řekla, že zahradu celou překopala, že tam nic není a že nás na ni (na zahradu) nepustí. Nevíme, co znamenala ta věta, „že zahradu celou překopala, a že tam nic není“. Že by již dříve věděla, že tam něco mělo být? Protože jsme s detektorem kovů a virgulí nemohli projít místo, kde mají být zakopané ony dvě bedny, nemohli jsme ani ověřit pravdivost získané informace. Ověření pravdivosti není žádná velká časová ztráta, představuje cca 30 min. a materiální škoda při tomto ověření nevznikne žádná. Ani přes tyto skutečnosti nás majitelka domu dále nežli ke vchodovým vrátkům nepustila.

Příslib pro budoucnost?
Možná že tam dosud jsou (nebo byly) zakopány ve válečné době ztracené insignie UK, možná že je tam ukryto (nebo bylo ukryto) něco úplně jiného, co pan J. K. v době, kdy končila druhá světová válka, ukryl a nechtěl dát komunistům. Ať je to tak nebo tak, majitelka domu nás na místo, které jsme chtěli prověřit, nepustí. Neověříme proto, zda získané informace o ukrytých bednách s insigniemi Karlovy univerzity jsou pravdivé či nikoli. Neověříme ani, zda tam inkriminované bedny do současnosti jsou, nebo je už někdo jiný vyndal. A již vůbec neověříme nic o jejich obsahu. Možná někdy jindy, v daleké nebo blízké budoucnosti, bude mít někdo jiný větší štěstí. Čas ale bohužel kvapí rychlostí splašeného koně, pamětníci a případní svědci zapomínají, stárnou, umírají… Ale pokud by získaná informace byla pravdivá a bedny, jejichž obsah tvoří i insignie UK, tam skutečně jsou dosud zakopány, domnívám se, že v takovém případě je škoda nenahraditelná.
František Soukup
JUDr. Adolf Řezáč

Žezla UK
Původních žezel bylo pět: rektorské a žezla čtyř fakult (filozofické, lékařské, právnické a teologické). Před rektorem a děkany je nosili zvláštní úředníci zvaní pedelové. Celkový vzhled a výtvarné řešení žezel prozrazovaly jejich barokní původ. Po rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity v roce 1882 měly být insignie podle zákona společným majetkem obou univerzit, ale německá univerzita je protiprávně považovala za své vlastnictví a odmítala je dokonce i půjčovat české univerzitě k promocím a jiným slavnostním aktům v Karolinu. České univerzitě nezbylo, než si pořídit nová žezla. Tímto úkolem byli pověřeni a úspěšně se ho zhostili tři umělci: malíř a litograf Bedřich Wachsmann, jeden z představitelů tzv. nazarénské školy Josef Scheiwl a zakladatel známé pražské zlatnické firmy Jan Tengler.

Marešovým zákonem z roku 1920 byly starobylé insignie přisouzeny do výhradního vlastnictví Univerzity Karlovy, ale teprve po roce 1934 bylo zákonu učiněno zadost. Univerzita Karlova se dlouho ze svých žezel neradovala: po zřízení protektorátu je musela postoupit opět německé univerzitě. Němečtí správci univerzitního archivu koncem války zařídili, aby tato žezla byla spolu s dalšími ukradenými pamětihodnostmi odvezena v zapečetěných bednách z Prahy, a od té doby jsou žezla nezvěstná. Univerzita Karlova užívá proto při promocích a jiných slavnostních příležitostech nových žezel, pořízených po roce 1883.

Řetězy akademických hodnostářů
Řetězy jsou vedle žezel další významné odznaky důstojenství, na pražské univerzitě se však objevily později, v šestnáctém století. Nošení řetězů se zavěšenými medailemi bylo totiž ve středověku výsadou šlechty. Řetězové řády se na panovnických dvorech udělovaly rádcům, učencům a umělcům za zásluhy, různé služby, případně za vynikající výtvory. Mezi vyznamenanými bývali často univerzitní profesoři, kteří tento zvyk přenesli na akademickou půdu.

Dokladem o nošení řetězů je portrét Jana Jessenia z roku 1618, kdy byl zvolen rektorem karolinské akademie. Rovněž lékař a přírodovědec Jan Marcus Marci z Kronlandu, který byl rektorem v době po sjednocení Karolina s Klementinem, je na portrétu zobrazen s řetězem kolem krku.

Význam řetězů vzrostl kolem osmnáctého století, kdy šedivě uvažující Josef II. zakázal na univerzitách nošení talárů. Ctihodní akademikové se náhle přestali viditelně odlišovat od méně vzdělaných plebejců. Jako první se ozval vídeňský rektor, požadující propůjčení zlatého medailónu, který měl viset na zlatém řetězu. Nejprve se prosadilo nošení medailí na stužce, teprve roku 1804 byly zavedeny řetězy. Také dnes mohou akademičtí hodnostáři nosit řetězy s medailemi na civilních oblecích, poněvadž zdaleka ne při všech slavnostních příležitostech oblékají taláry.

Podle tradice staré několik set let předává na Univerzitě Karlově odstupující rektor svému nástupci řetěz se zavěšenou medailí. Dříve se používala stříbrná pozlacená medaile, kterou vytvořil známý rytec Václav Jan Seidan k 500. výročí založení Karlova učení roku 1848. Na líci se pěkně vyjímal novogotický pomník Karla IV. na Křižovnickém náměstí v Praze, na rubu věnec ze dvou svázaných vavřínových ratolestí. V současnosti používají rektoři medaili, dílo Otakara Španiela, která visí na řetězu, z dílny zlatníka Františka Staňka.

Ze starobylých insignií Univerzity Karlovy uniklo zcizení pouze pečetidlo (typář), pocházející z konce čtyřicátých let čtrnáctého století. Obsahuje nápis Sigillum universitatis scolarium studii Pragensis s obrazem klečícího Karla IV. , odevzdávajícího zemskému patronu sv. Václavovi zakládací listinu almae matris. Insigniáda
Ve třicátých letech se stal spor o insignie zdrojem mnoha incidentů. Tyto události se proto označují jako insigniáda.
Samotná insigniáda začala 24. listopadu 1934 v Karolinu, ale její počátky lze sledovat již v roce 1920. Toho roku byl totiž přijat zákon 135/1920 Sb. O poměru pražských univerzit, který stanovil, že česká univerzita v Praze je pokračováním staré Karlovy univerzity, a proto také Karolinum, univerzitní archiv, insignie, knihy a jiné památky této univerzity jsou vlastnictvím české Karlovy univerzity a mají jí být německou pražskou univerzitou vráceny. Zákon bývá často zván též Lex Mareš, a to z toho důvodu, že u jeho zrodu stál národně-demokratický politik, dvojnásobný rektor Univerzity Karlovy a význačný fyziolog, profesor František Mareš.

Až do roku 1934 nebyl zákon realizován a univerzitní insignie byly stále v držení německé univerzity a české univerzitě byly pouze, mnohdy po složitých dohadováních, zapůjčovány. Akademický senát a rektorát německé univerzity jakékoli předání insignií odmítaly, což vyvolávalo politické napětí.
O vydání insignií začal intenzivně usilovat botanik prof. Karel Domin, tehdejší rektor Univerzity Karlovy. 13. února 1934 mu dal krajský civilní soud za pravdu a toto rozhodnutí bylo potvrzeno i soudem nejvyšším. Když však dala německá strana najevo, že i přes soudní rozsudek insignie vydat nehodlá, začal se ve věci dosti angažovat i pravicově zaměřený Svaz československého studentstva, který žádal po německé univerzitě okamžité vydání insignií. Naopak, levicová studentská organizace Jednota nemajetných a pokrokových studentů se proti snahám vedení univerzity razantně stavěla. Většina českého studentstva však stála na straně profesora Domina. 21. listopadu 1934 vydal ministr školství a národní osvěty dr. Jan Krčmář výnos o předání univerzitních insignií. 24. listopadu 1934 proběhlo u Karolina shromáždění pravicových studentů, které přerostlo v pouliční bouře. Na straně jedné stáli čeští nacionalisté, zejména studenti, na straně druhé příslušníci levice a němečtí nacisté a nacionalisté. Během výtržností došlo ke vzájemným rvačkám, vytloukání výloh a dalším útokům na německé a židovské obchody. V případě židovských obchodů není dodnes zcela jasné, zda se tak stalo v důsledku vysloveně protižidovských nálad, nebo kvůli tomu, že pražští Židé mluvili povětšinou německy.

Čeští studenti si svými protesty vydání insignií nakonec vynutili. Na shromáždění před právnickou fakultou pak tehdejší rektor Karel Domin a nastupující rektor František Mareš za velkého pohnutí všech přítomných insignie ukazovali přítomným studentům. Na stranu studentů bojujících za vydání insignií se postavil (k nevoli některých svých spolustraníků) i tehdejší pražský primátor Karel Baxa.

Vydáním insignií do českých rukou však celá záležitost neskočila. Následujícího dne zahájil levicový tisk v čele s Rudým právem a Haló novinami tažení proti „zfašizovaným studentům“. Manifest českých a slovenských spisovatelů sdružených v Obci československých spisovatelů, který české nacionalistické studenty tvrdě kritizoval, podepsali mimo jiné i Vítězslav Nezval, Karel Čapek, Ivan Olbracht, Zdeněk Nejedlý, Josef Hora či Konstantin Biebel. Oproti tomu manifest zvaný Slovo k českému národu, který podepsali mimo jiné Josef Svatopluk Machar, Karel Horký či Rudolf Medek, demonstrující studenty a vedení univerzity podpořil.

Zdroje: Marie Štemberková: Universitas Carolina Pragensis, Karolinum 1995.
Wikipedie